STO ZVÍŘAT ŽIVOU DESKUO POTVRDILI, PROČ JSOU KLUBOVÁ JISTOTA
MF DNES Honza Vedral
Služebně nejstarší tuzemská ska kapela Sto zvířat loni oslavila dvacet let existence monstrkoncertem v pražské Incheba Aréně. V neděli v mnohem komornějším prostředí Paláce Akropolis křtila živák nazvaný Sto dvacet, který tam „nabrala". Z více než tříhodinového setu čítajícího na padesát písniček na album vybrali patnáctku nejlepších. Nechybějí tu koncertní jistoty jako Škola, Nikdy nic nebylo nebo Nejkratší cesta, ale ani letité Vrány nebo Píseň, které už mladí současní fanoušci kapely pamatují jen těžko.
Zvlášť pro kapelu, která hraje takovou energickou hudbu, jejíž největší kouzlo je v bezprostředním tlaku, je natáčení živáku ošemetná záležitost. Sto zvířat však hranici mezi syrovostí okamžiku a poslouchatelností vybalancovali dobře a jejich novinka má potřebný tah, aniž ho kapela za každou cenu zkrotila postprodukčními úpravami. Ne, že by k nim Sto zvířat občas nesáhli, ale jejich živák rozhodně nepůsobí, jako když ve studiu řádil Viktor Čistič, což se i v oboru „živé desky" díky technickým možnostem bohužel stalo už skoro normou. Velkou roli v tom samozřejmě hraje fakt , že tahle kapela si to se svou muzikálností a hráčstvím prostě může dovolit. A je osvěžující si připomenout, jak to zní, když jsou za nástroji živí lidé. Písnička, která už je trochu přes čáru je na desce Sto dvacet! jediná: v Podpaží (možná protože ho původně nazpívat Petr Ostrouchov) se už přeci jen Jana Jelínková pere s intonací. Ale žádný průšvih to není, je to spíš sympatické. Naopak jiným skladbám živé provedení ještě prospělo. Třeba hned v úvodu písnička o tom, že „nejkratší cesta do srdce chlapa, vede mezi žebrama", má dokonce větší drajv než ze studia. A to už tehdy stála za to. Ale co je hlavní: atmosféru celé desce navíc dodávají diváci, jejichž masivní aplausy i sborové zpívání refrénu celek víc než dotváří. Po dvaceti letech hraní Sto zvířat zkrátka svou živou deskou dokazují, že nemají co schovávat a že jednou z tuzemských klubových jistot jsou po právu.

STO DVACET!
ROCK&POP Jan Šída
Live alba by zasloužila nějakou vlastní kategorii pro recenze. Nelze je prostě brát jako obyčejné řadové desky (mají specifický zvuk i dramaturgii). Nejinak je to u vzpomínky na výroční koncert Sto zvířat v Incheba Aréně v říjnu minulého roku. Hlavním a nezpochybnitelným kladem celého díla je fakt, že se atmosféra tohoto obřího počinu podařila přenést i na CD. A to nejen díky potleskům, či hromadným zpěvům diváků. Je to i tím, že tahle kapela (či spíš big band) je dokonale vyhraná, šlape jako hodinky a mluvit o zkušenosti vokálního dua Jelínková-Kalina je skoro jako nosit sovy do Athén. Co se týče výběru skladeb, je chvályhodné, že kapela neopomněla skladby ze svých začátků (Vrány) i z doby, kdy jim vyšla deska Druhá brada v USA (Dap geo, Alžír). Kromě nich tam posluchač samozřejmě najde i nezbytné songy jako Dáma s čápem, Nejkratší cesta či Škola (je zde i jako videoklip), bez kterých by to prostě nešlo. K tomu ještě navrch ještě připočtěme kvalitní grafickou úpravu (plus plakát a booklet plný fotek) a máme co dočinění s opravdu vydařenou sběratelskou kolekcí.

STO DVACET!
INSTINKT Jindřich Goth
Ska-rocksteady komando Sto zvířat slavilo dvacet let existence a podniklo turné, z čehož vznikl tento záznam. Bohatě informačně vybavený, zde se myslelo hlavně na fanoušky, nikoliv na rychlý zisk. Sympatický počin!

STO DVACET!
GLANC
Koncert v Incheba Aréně vyvrcholilo loni v říjnu narozeninové tažení ska party bývalých kantorů, kteří své posluchače už dvacet let učí brát i ty nejtristnější životní situace s humorem. Energický "živák" s patnáctkou nových i starších skladeb stvrzuje známý fakt, že „zvířecí" koncerty patří k nejveselejším zážitkům, které tuzemská scéna může nabídnout.

STO DVACET!
TÝDEN Antonín Kocábek
Koncertní záznam z loni vyprodané Incheba Arény je tečkou za oslavami dvaceti let existence jedné z nejoblíbenějších domácích kapel.