Kapela Sto zvířat invenčně zachycuje různé podoby noci
Hudební knihovna, Karel Souček 2023

Noc a život v ní jsou ústředními tématy nového alba kapely Sto zvířat s názvem Noční ptáci. Vztahují se k nim prakticky všechny písničky a noc zachycují z různých úhlů pohledu. Jako mladou, plnou příslibů a přeludů, ale také ve stavu, kdy už se z ní drolí lak. Vševědoucí, nebezpečnou, magickou, chladnou, melancholickou, vratkou. Atmosféra noci dojímá i baví, což se přesně odráží v jedenácti veselých i dojemných písničkách nové nahrávky.

Noci pak textař Tomáš Belko velice poeticky, často však i s notnou dávkou ironie, zaplňuje bloudícími postavami, hledajícími bůhvíco, toulavými psy a lidmi, chodícími ve vratké rovnováze po provaze, slavnostními řečníky, bludičkami z barů, prodavači párků, hochštaplery, vyvolávači duchů, muži na kolenou a ženami bez pomoci, umývači oken stesku, herci nocí bez potlesku... Prostě nočními ptáky bez peří. Po textové stránce se bezesporu jedná o nejsilnější album Zvířat.

V hudební oblasti se kapela drží svého léty prověřeného a osvědčeného receptu. Temperamentní, roztančené skáčko střídá houpavé reggae a hrozící jednotvárnost narušují prvky rocku, jazzu či swingu. Autoři hudby Honza Kalina a Jakub Červinka přispěli výraznými melodiemi, údernými rytmy, lehce zapamatovatelnými refrény a silnou náladou jednotlivých skladeb, které devítka Zvířat plus řada hostů hraje s obrovským nasazením a energií. A nad tím vším se vznáší vokály, kdy si energický, naléhavý zpěv Kaliny skvěle rozumí se šansonovitým projevem Jany Jelínkové.

Zvířata na nic nečekají a hned od prvních taktů úvodní písně Noc je ještě mladá do posluchačů perou temperamentní, veselé, pohodové, skvěle šlapající ska. Návod, jak si zachovat duševní zdraví, občas zvolní, ale tanečníkům vydechnout nedá. V podobném stylu se odvíjí ironická Co ti je?, textovým vyzněním variace na Müllerovu píseň Štěstí je krásná věc. Temněji, špinavěji působí uhánějící skladba Holka, drž se při zdi.

Rozdvojením osobnosti se zabývá hravá, vzdušná písnička Bylo to jedovatý, pomalejší reggae, výrazná melodie, silná atmosféra, jemný humor a autentický vokál Jany Jelínkové zdobí Duchaře. Strhující, zběsilé, nezastavitelné tempo se vrací v temperamentních Nočních ptácích s vhodně zakomponovaným recitativem. „Noci jsou stejný a každá je jiná," je ústředním tématem klidnější, baladičtější reggae písničky Provazochodci týhle noci, jednoho z nejpestřejších songů celé nahrávky.

Houpavý rytmus ovládá lehkou, vzdušnou, melancholickou skladbu Na střeše, odsekávaná kytara a bicí určují Kámoše. Silný příběh s naléhavou atmosférou, jemnou melodií a takřka osudovým vyzněním ve všeobjímající tmě a mrazu. Skvěle vystavěná, gradující písnička. Ironie se vrací v melodické lahůdce Jsme jedné krve, písně dezolátů, flákačů, hochštaplerů, kteří „šeptají do tmy krutou zpověď, ve který lžou jen sami sobě". Stylový přemet pak přináší závěrečná Vánoční písnička. Swing se vším všudy, hudbou, náladou, ženskými sbory, Honzovým vokálem. Všichni zúčastnění si tuto ironickou skladbu náležitě užijí a posluchačům bude ještě dlouho znít v uších slova: „Samota není zlá, když na ni nejsi sám…"

Noční ptáci představují možná (po textové stránce určitě) nejlepší album Sto zvířat, které pobaví i rozněžní. Neobsahuje sice takové hity na první dobrou jako Nejkratší cesta, Škola nebo Nikdy nic nebylo, ale mimořádně drží při sobě a je po všech stránkách (včetně bookletu) dotažené. O to smutnější jsou události po nahrání desky, které jsou všeobecně známé a o kterých se mi nechce psát. Bez Honzy Kaliny (a nově i Jakuba Červinky, který dostal laso z Mňágy), tedy bez tvůrců všech skladeb na novince, to budou mít Zvířata těžké. Moc držím palce.

Noční ptáci jsou skvělou tečkou za Honzou Kalinou
HEADLINER, 2023

Poslední deska Sto zvířat v sobě nese stín příliš brzkého úmrtí frontmana a zásadní postavy české ska a reggae hudby Jana Kaliny. Ale i přes smutek ze ztráty přináší mnoho radostí a momentů, v nichž letmé dojetí střídá hřejivý úsměv.

Zdá se mi, že aktuální album Sto zvířat se tentokrát pevně drží ska a reggae a příznačné swingující orchestrálky či najazzlé chansonové balady, které kapela vyšvihla v minulosti, zde nejsou příliš zastoupeny. To však není na škodu. Lyrický jazyk zde nachází svoji polohu v přirozenějších sděleních, ze kterých opadá v minulosti mnohdy až přebujelý poetismus. Všechny texty pocházejí z pera textaře a scenáristy Tomáše Belka.

Hned od prvního tónu lze samozřejmě poznat, že se jedná o Sto zvířat. Signifikantní dechy leží na skankující kytaře a zvuku rhodes kláves v pozadí. A kapela tak pokračuje v nejlepší tradici karibské hudby v českém prostředí. Bezstarostný text o stárnoucích lidech, který skrze obrazy držkopádů s teploměrem v podpaží sděluje humorné závěry introspekce vlastního věku: „Musíš zešílet – dokud noc je ještě mladá, což teda o nás už se říct nedá.“ Takové je entrée do „noční desky“ v podobě písně Noc je ještě mladá.

I druhá skladba se nese v nejlepším duchu jamajské dechovky, nepředstavuje žádnou složitou kompozici a jednoduchý text na populární téma lásky je zde odbaven s lehkostí dopadajícího pírka. Následující Holka, drž se při zdi v sobě nese dědictví temnějšího, řekl bych pražsky-českého ska plného referencí na povídačkové legendy zjevující se po setmění a depresivní nálady, která se cmrndá po ranních nálevnách. Produkce vokálu Jany Jelínkové a hlášení efektované reverby vytvářejí takřka válečný dojem rozstřílených amplionů rozvěšených v temné čtvrti města.

Následuje až ironicky veselá a pro humor Sto zvířat typická píseň Bylo to jedovatý, která překvapivě poetickým textem mapuje cestu několika vlastních já. Pomalá houpačka v reggae rytmu Duchaři stojí na hlase Jany Jelínkové a vybrnkaném kytarovém partu ve stylu sluneční kytary Jimmyho Cliffa. Sice nese obrazy humorně pojaté definice reinkarnace – bohužel v kontextu desky a smutných událostí posledních týdnů působí asi nejvíc depresivně. Jméno dali albu zběsile rychlí Noční ptáci, kteří v rockabilly pojetí vypráví klasický nočně noirový příběh s ohromně silným refrénem, jakých známe z tvorby Sto zvířat mnoho. Aranže skladby jsou až výpravně filmové. A řekl bych, že skladbu můžeme s klidem zařadit mezi nejvýraznější hity z předchozích desek. Provazochodci tematicky kradmo sledovali Noční ptáky, avšak hudebně se jedná spíš o rozjásanější kousek. Obraz provazochodce balancujícího nad barevnou svítící reklamou, jako by znovu vypadl z bestiáře nočních městských legend.

Že je deska věrná svému názvu, potvrzuje i tematicky navazující píseň Na střeše; instrumentálně nenápadná noční melancholie o kocourovi, který je napůl ptákem, v představách zpívající dámy – napůl kočky. Píseň i díky oné zvířecí personifikaci připomene jeden z největších hitů kapely, Dámu s čápem.

Elementární reggae rytmus skankující kytary Jakuba Červinky s textem Tomáše Belka v písni Kámoši spíš trpce rezonuje se smutnými událostmi smrti kapelníka Jana Kaliny. Jsme jedné krve se opět navrací k ironií prosáklé sondě po vyloučených, nocí oděných postavách pasáků, flákačů a zlodějů. Mimo tradičně pojatý dechový lead se zde zjevuje perfektní kytarové sólo a v závěru písně pak sborová recitace evokující rap jen za doprovodu holého beatu bicích.

Vánoční píseň nejdřív se žoviálností Pavla Bobka představí téma osamocených Vánoc, v průběhu písně se však zpočátku ironicky truchlivá balada o samotářích změní ve skutečnou vánoční swingující píseň jako od Binga Crosbyho v doprovodu the Andrews Sisters. Je to perfektní závěr desky, která, i přestože přichází v těžkém období kapely, snad předznamenává pokračování.

Verdikt: 80%
Noční ptáci jsou od prvního poslechu pevnou součástí velmi bohaté diskografie výjimečné kapely, která by jen stěží na české scéně hledala žánrovou konkurenci. Smutek po odchodu Jana Kaliny se rozplývá v důvěrném objetí, u něhož se pozůstalá kapela pokoutně usmívá na své fanoušky. A šéf Zvířat může shlížet na své dílo z nebeských výšin s patřičnou pýchou a radostí.

Sto zvířat se na "Nočních ptácích" zahalilo do tmy
musicserver.cz, Ondřej Hricko 2023

Za skočných tónů ska se na ploše přes půl hodiny rozehrávají písně s tématem noci, na kterou láká i nezvykle černobílý obal nové desky "Noční ptáci" kapely Sto zvířat. Radost z jejího vydání ale zakalil náhlý skon jejího lídra a zpěváka Honzy Kaliny, který se ho už nedožil.

"Nemysli na to, co zejtra bude, stejně nic kloudnýho nevymyslíš," zpívá Kalina se svým obvyklým fortelem na úvod otvíráku "Noc je ještě mladá". Text Tomáše Belka bohužel vystihl neradostnou skutečnost, o které nikdo z jeho blízkých ve skupině netušil.
I tentokrát ale album nabízí melancholické a v lecčem tragické příběhy ve světle pozitivních tónů, které ska žánr přináší. S absurdním nadhledem se na nahrávce Sta zvířat řeší především láska v různých podobách. Ve skvělé "Co ti je?" jsou city s pošklebkem deklasovány pod materialismus: "Jejíž jaká krize? Je to jen láska, nejde o peníze." Neopětované city zase dostávají na frak v kulisách různých pohledů v "Bylo to jedovatý". Jednou z nejvýraznějších skladeb je ta s vokálem Jany Jelínkové - balada "Provazochodci týhle noci".
Závěrečná "Vánoční písnička" pak přináší rozloučení s výrazným hlasem české hudební scény, který bude nepochybně chybět. Sám ale fanoušky uklidňuje a loučí se slovy: "Samota není zlá, když na ni nejsi sám." "Noční ptáci" jsou povedenou labutí písní a doufejme, že i když bude zvířat už jen devadesát devět, budou mít sílu nás bavit i nadále.

STO ZVÍŘAT TESTUJE UŽ 30 LET, VÝSLEDKY JSOU NA OBOU STRANÁCH SKVĚLÉ
HUDEBNÍ KNIHOVNA, Karel Souček 2020
Roztančená kapela Sto zvířat si letošní oslavu třicátých narozenin určitě představovala úplně jinak. Je moc dobře, že alespoň stihla vydat nové album. Jeho název 30 let testováno na lidech odkazuje na výročí a zároveň na skutečnost, že Zvířata jsou nejsilnější na pódiu. Přesto se jim živelná a spontánní energie koncertů daří zachytit i na studiových nahrávkách, čehož je novinka jasným důkazem.
Stejně tak potvrzuje, že kapela už řadu let nehraje pouze zběsile uhánějící skáčko, ale její muzika je výrazně pestřejší a barevnější. Na novince nechybí s přehledem a jistotou zahrané další styly jako rock, reggae, rocksteady a díky hlubokému, naléhavému a charismatickému hlasu Jany Jelínkové přibývá také výrazných šansonů.
Hned od prvních taktů skladby Byl pozdní večer je jasné, kdo že nám to z přehrávače hraje. Pro Zvířata charakteristický zvuk, ska rytmus, bohaté a funkčně zakomponované dechy, přirozený Kalinův zpěv a nápaditý, hravý text, tedy v tomto případě odkazující na Karla Hynka Máchu a jeho Máj s vskutku vtipnými rýmy a slovními obraty. Na začátku trochu osvěty, pak jemnější úvod a dále poté skvěle šlapající song – to je Dívka s Tourettovým syndromem. Nabízí trochu jiný, smutnější pohled na lidi s touto nemocí, převládá vcítění se a pochopení, i když si svůj vstup Jana náramně užívá.
Janu Jelínkovou posluchači znají ze zvířecích písniček i sólového alba Dáma s čápem, ale stejně, když svým hlubokým hlasem nasadí „na náplavce sedí rybář...", tají se dech. Špaček, reggae šanson, zachycuje skutečnost, že se ztrácejí nejen věci, ale i vztahy. Rock se ska se prolíná v propracované písničce U vokna, zobrazující situaci, kterou zná a zřejmě i prožil asi každý. V Rozdvojeníku se z poměrně tvrdého rocku vyloupne melodické ska, ozdobené krásnou trubkou a nápaditým textem o jednom schizofrenikovi Jeníkovi.
Na silné náladě je vystavěn temnější a syrovější šanson Praha. Jana umí text náležitě prožít a navodit tu správnou atmosféru. „Jsem bludný světlo z okna porodnice i klimbavý svítilny pohřebního vozu." S touto písní se vrací Petr Ostrouchov a jeho rukopis dává Zvířatům další odstín. Houpavý rytmus na dvě doby se vrací ve skočné, roztančené, skvěle šlapající a uhánějící Hlavě v lihu, rockabilly dostává prostor v Chlapech na zabití, trochu cynické a sarkastické bilanci vztahů Jany Jelínkové.
Trefnou charakteristiku jednotlivých ročních období přináší druhá Ostrouchova píseň Čtvero ročních období, kterou zdobí mimo jiné text s přesahem. „Chceme jen to, co tady není. Co tu je, to nás nezajímá." Toulouse-Lautrec je dalším šansonem, tentokrát pomalejším, posmutnělým a melancholickým. Nejen slavný francouzský malíř trpasličího vzrůstu ví, že krása se rodí z ošklivosti.
Rodinný foto je další roztančená hitovka o situaci, kterou zná také prakticky každý, tedy alespoň ten, kdo si někdy pořizoval rodinnou fotografii a byl z toho dost v křeči. O závěr se pak postará jemnější, vyklidněnější Já nic, já muzikant, pětiminutové reggae o tom, jak těžký život má plodný muzikant. A závěrečná pasáž, kdy se muzikanti utrhnou ze řetězu, je nejlepší pozvánkou na opakované poslechy.
30 let testováno na lidech zdobí výrazné melodie, na nichž se podílela hned trojice Zvířat, chytré Belkovy texty, nápaditě poskládané Janiny a Honzovy vokály včetně zapojení sborů, barevné aranže a výborný zvuk ze Sona. Zapomenout nelze ani na bohatý booklet s kartami textů. Tak snad na jaře uslyšíme kapelu live, řada nových písní se do koncertního playlistu určitě zařadí.

30 LET TESTOVÁNO NA LIDECH
ROCK AND POP, Alena Urbánková 2020
Po pětileté odmlce od vydání posledního řadového alba přichází devítičlenná kapela STO ZVÍŘAT s novou deskou, na níž se pořádně vyřádila. Ačkoli patří autorství poloviny skladeb jako obvykle kapelníkovi a zpěvákovi Janu Kalinovi, chopili se tentokrát práce na ostatních písních i další tvůrci. Po několika letech se vrátil kytarista a producent Petr Ostrouchov s hity ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ a PRAHA. V případě tří skladeb přiložili ruku k dílu Jan Šobr a Mikuláš Nop, jehož přispěním se zrodila rozjásaná variace na máchovský motiv BYL POZDNÍ VEČER. Znamenitou spoluprací otce a syna, Tomáše a Matěje Belkových, vznikla písnička JÁ NIC, JÁ MUZIKANT glosující nezávazné muzikantské avantýry. Autorem veškerých textů zůstává zmíněný Tomáš Belko, který si vzal na paškál zejména zvláštnosti lidských povah a mezilidské vztahy. V geniálně vystavěných textech dokáže s lehkostí sobě vlastní vyprávět absurdní opileckou historku z písně U VOKNA, ale i scénu z nenaplněného tragického života postimpresionistického malíře TOULOUSE LAUTRECA. Všech dvanáct skladeb šlape od začátku do konce energickým tempem jako hodinky, a než se nadějete, zjistíte, že jste si celé album přehráli, aniž byste stačili zavdat příležitost nudě, jež by svedla vaši pozornost z dosahu dominantního hlasu dechové sekce, smělých kytarových melodií či pianových hrátek.
Písničky swingují, tančí v latinskoamerických rytmech, houpou se v bocích na druhou dobu, jak zákon káže, zpomalují do rocksteady, vlají v reggae, dotýkají se rocku, Kapela si zachovává tvář i standard, ale kombinuje žánry, netradiční harmonie i hudební nástroje. Výrazně se tak děje třeba ve skladbě CHLAPI NA ZABITÍ, ve které se veškerý humor barví načerno, zpěvačka Jana Jelínková se mění ve vražedkyni vypořádávající se se svými nepohodlnými vztahy po svém a kompozice za odvážného souzvuku harmoniky a elektrické kytary graduje v refrénu do romského lidového zpěvu.
Sto zvířat obhajují novou deskou svou pozici na české hudební scéně. Dokazují, že již po prvních taktech posluchači poznají, s kým mají tu čest. Díky nápaditému provedení alba a překvapení v bookletu, jež má na svědomí samotný Kalina, se tento kousek stane důležitou součástí sbírky každého fanouška.

30 LET TESTOVÁNO NA LIDECH
ČTK, Roman Jireš 2020
Skupina STO ZVÍŘAT už třicet let své existence na tuzemské scéně testuje na lidech směs ska, rocksteady, swingu a dalších žánrů okořeněnou texty Tomáše Belka. A výsledky jsou stále velmi uspokojivé, v některých případech až vynikající. Novinka, na kterou dvěma písněmi, temným šansonem PRAHA a typickým zvířecím skáčkem ČTVERO ROČNÍCH OBDOBÍ, přispěl bývalý člen kapely, kytarista a zpěvák Petr Ostrouchov, rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co kapelník Jan Kalina a jeho soubor dosud na svých dvanácti albech nabídli.
Ve velkém stylu se autorsky se skupinou rozloučili Jan Beruška Šobr (kytara) a Miki Nop (bicí), kteří ji po natočení novinky spolu s Willym Versteegem (baskytara) opustili, kvůli novému soulovému projektu. Šobr pomohl svižnými sbory obohacenou peckou HLAVA V LIHU a Nop dodal skvělými dechy vyšperkovanou BYL POZDNÍ VEČER se sebeironickým Belkovým textem na máchovské téma hubnutí šitým na míru zpěvákovi Kalinovi. Druhý Nopův příspěvek CHLAPI NA ZABITÍ zase přináší ironické téma vhodné pro jeho interpretku Janu Jelínkovou. Autorem ostatních skladeb je Kalina, který by měl být spolu s Jelínkovou zárukou budoucnosti pozměněné sestavy. Z jeho písní již fanouškové z koncertů znají DÍVKU T., v jejímž úvodu má paní učitelka Jelínková přednášku na téma Tourettovův syndrom. Mimořádně se vydařil také ROZDVOJENÍK, originální pohled na schizofrenii, ve kterém si Kalina stěžuje "žena mi se mnou zahýbá". Vydařené album, jež nemá slabé místo, zakončuje píseň JÁ NIC, JÁ MUZIKANT z dílny syna textaře Belka Matěje. I v ní Kalina překvapuje nečekanou polohou hlasu.

30 LET TESTOVÁNO NA LIDECH
REFLEX, Radek Diestler 2020
První koncert měli 30, října 1990. Letos se STO ZVÍŘAT dožili třiceti let. Ta léta by byla na knihu, začasté zábavnou, občas napínavou a těžko uvěřitelnou. K výročí jim osud nadělil personální otřesy a jako ostatním lidem od lehké zábavy těžké zkoušky výdrže, pevných nervů a odolnosti. Soubor (s trochou pomoci bývalých členů, především ztraceného syna Tomáše Belka a jeho textových lyricko-cynických mikropříběhů) pak nadělil sobě a publiku k jubileu desku 30 let testováno na lidech. Obsahuje dvanáct nových, veskrze svěžích písní, mezi nimiž ční omamný opus PRAHA, magický realismus ve verších. Doporučují čtyři z pěti zooloogů!

PŘÍBĚHY STÁRNOUCÍCH MUŽŮ A ZKLAMANÝCH ŽEN
NOVINKY.CZ KULTURA, Jan Šída, Právo 2020
Skupina Sto zvířat vydala album nazvané 30 let testováno na lidech. Po pěti letech. To v tomto případě nelze brát pouze jako hudební nosič, ale také jako vzpomínku na dobu, kdy hrála v sestavě, na kterou byli fanoušci zvyklí více než deset let. Baskytarista Willy Versteeg, bubeník Miki Nop a kytarista Jan Šobr totiž po realizaci alba z kapely odešli. Dobrou zprávou naopak je, že se autorsky vrátil (na album i jako host) kytarista Petr Ostrouchov.
Kapela za dobu existence dotáhla svůj hudební projev téměř k dokonalosti, což je patrné po pár tónech úvodní písně Byl pozdní večer. Posluchač okamžitě pozná, kdo mu hraje. I když je soubor často považován za věrozvěsta ska music, je tento hudební styl pro něj už jen fundamentálním východiskem. Na albu lze zaslechnout i reggae, rokenrol, šanson, rockabilly, nebo dokonce hard rock. Všechny tyto vlivy dokázali schopní muzikanti smíchat do výživného amalgamu.
Druhou silnou stránkou souboru jsou texty. Dlouholetý dvorní textař Tomáš Belko i v tomto případě odvedl dobrou práci. Dokázal smysluplně využít poetický obrat (soumrak zas chudák kašle krev), absolutní verš (stánek s růžema – že stánek i růže má) či vulgarismus (mikroténovej sáček – vy kreténové, sráči).
Dvojice zpěváků Jana Jelínková a Jan Kalina (ve skladbě Rodinný foto zpívá i klávesista Petr Hostinský) má stejně jako herci už po léta rozdělené role. Kalina se stylizuje do stárnoucího chlápka, který má problém s nadváhou, alkoholem, ženami a nemanželskými dětmi. Jelínková působí jako mírně zklamaná, odtažitá, cynická a se životem nespokojená zralá žena.
Všechny skladby (snad jen s výjimkou trochu nevýrazné Špaček se nazobal…) mají hitové ambice. Nejvýrazněji působí Byl pozdní večer, Dívka T., Hlava v lihu a Chlapi na zabití. Ovšem nejlepší skladbou je Praha, pomyslná zpověď města, které promlouvá ke svému obyvateli. Má tak silný text, že by bez problémů obstála jen za doprovodu akustické kytary. Jemně nostalgickou atmosférou evokuje Třešňákovu Madame Praha či Praha magická Vladimíra Merty.
K dalšímu kladu novinky patří také nápaditý booklet (udělal ho vystudovaný výtvarník Kalina). Je pojatý tak trochu jako stolní hra pexeso.
Kapela Sto zvířat natočila velmi dobrou desku. Bohužel, jak už bylo uvedeno, poslední ve stávající sestavě. Co to s ní udělá, se dozvíme až na koncertech a následném albu.

ZÁBAVNÍ STO ZVÍŘAT TESTUJÍ SVŮJ HUMOR NA LIDECH UŽ TŘICET LET
MUSICSERVER.CZ,  Ondřej Hricko 2020
Sotva Sto zvířat oslavili čtvrtstoletí existence s albem "Ministerstvo mýho nitra", je tu další výročí. Od té desky už totiž uplynulo pět let, a tuzemští ska veteráni chtě nechtě musejí nést na zádech třetí kříž. A aby to tahání nebylo tak těžké, vypustili nový materiál, nahrávku "30 let testováno na lidech".
Když se řekne Sto zvířat, asi každému naskočí typický ska rytmus a úsměvné texty obratného skladatele Tomáše Belka. Tomu ani roky hraní a skládání na kreativitě pranic neubraly, a na čerstvé řadovce servíruje další várku osobitého humoru. I tentokrát je výhradním textařem. Za hudební stránkou stojí frontman Jan Kalina, Mikoláš Nop, Jan Šobr, textařův syn Matěj Belko a oceňovaný skladatel Petr Ostrouchov, který se mimo jiné v loňském roce podílel na veleúspěšném albu Vladimíra Mišíka "Jednou tě potkám".
Kolekci otevírá perfektní parafráze na Máchův "Máj": "Byl pozdní večer, první leden, žena mi řekla - ty tlusťochu jeden. Byl pozdní večer, první únor, a tím skončil všechen humor. Byl pozdní večer, první březen, míň chlastej fernet a váha ti sleze. Byl pozdní večer, první duben a já jsem ještě nebyl huben." Skladba "Byl pozdní večer" má silný hitový potenciál a na novince patří k těm, které si oblíbíte na první dobrou, a to i díky vtipnému textu reflektujícího jeden rok v životě člověka, který "není žádný Mácha hubenej".
Jako už tradičně se za mikrofonem střídá s Kalinou také Jana Jelínková, které před třemi lety vyšla narozeninová deska "Dáma s čápem". Svým vyzrálým hlasem barové zpěvačky zaujme v písni "Špaček" a především pak ve snové baladě "Praha", napsané již zmiňovaným Ostrouchovem.
Úkol rozvířit koncertní kotel bude mít nepochybně hybná a aranžérsky neotřelá "Hlava v lihu". Vokálně se v ní vystřídají oba vokalisté i sborový zpěv zbytku kapely a výsledek posluchače doslova nutí k tanci. Milovníky černého humoru jistě potěší óda na černou vdovu řádící v Praze v písni "Chlapi na zabití": "Ta cihla měla skoro pět kilo a takhle z vejšky, tak to je dílo, naštěstí se o tom nemluvilo."
Muzikanti ze Sto zvířat natočili další typicky barvitou a zábavnou nahrávku, které nechybí nic z ingrediencí, které tuhle dnes již zasloužilou skáčkovou bandu proslavilo. Sice zároveň nic nového nepřináší a mnohá témata a nápady leccos připomínají, jenže pak si člověk uvědomí, že jí je třicet a v hudebně úzkém kabátu žánru si vlastně počíná nadstandardně dobře.

DÁMA S ČÁPEM
ROCK AND POP, Milan Slezák 2017
Sólové album dámské ozdoby skupiny Sto zvířat, zpěvačky s nezaměnitelnou barvou hlasu Jany jelínkové, vzniklo jako dárek k jejímu životnímu jubileu. Svůj podíl má na něm vlastně celá parta kolem výše zmíněného souboru a patnáctka skladeb na něm dává zpěvačce prostor pro přelétání žánry, pohrávání si s výrazem a určité pootevírání dveří do dříve možná ani nevyzkoušených interpretačních komnat. Nejsou to "jenom" hořkosladké šansony, není to ani "pouhá" kontinuální návaznost na repertoár Sto zvířat. Jsou to spíše takové dospělé písničky, ať už s nádechem retro zvuku, jazzu, šansonu, ale i ska či určitého elektra nebo rocku. Díky obsahu a jeho podání vyznívají jako vyprávění člověka, který už ví o životě své a dokáže se na něj podívat někdy s  ironií, jindy zase s až odzbrojujícím odstínem smutku a křehkosti kdesi vespod pod povrchem. Přestože jsou jednotlivé písně vedeny v různých náladách i stylech, působí deska jako kompaktní a sevřená. Nejvýraznějším jednotícím prvkem je především jeden z ne až tak profláklých, ale zato nejvíc sexy hlasů naší klubové scény. Takové album může být dárkem nakonec pro všechny zúčastněné strany včetně posluchačů. 

DÁMA S ČÁPEM - SKA, ŠANSON, ROCK, BLUES
ROCK AND POP, Vladimír Motýlek Savec 2017
Takové zpívání o životních zkušenostech už doopravdy velké holky, to je sólovka Jany Jelínkové, ženského hlasu skupiny Sto zvířat. A protože takovéhle holky vědí, že chlapi jsou všichni stejní, Jana se příliš netrápila hledáním a jako doprovodný band si na natáčení vzala právě svoji domovskou partu. A vlastně použila i "zvířecího" textaře Tomáše Belka. Kapela nezní tak bezhlavě vesele, jak bývá obvyklé. Nasadila polohu, díky níž jsem se odvážil použít až skandální škatulku. Zní prostě adekvátně k textům. Dokonce si představuju, že ve studiu musela panovat plíživá, hořce ironická nálada, že i Willy se uculil jen občas. Tím se stala - stále mluvím o kapele - nepoznatelnou, což není na škodu. Muzika je totiž taky nečekaná. Stylově a aranžérsky barevná. Jinak bez negativních připomínek. Jeden flák ale stejně odhalí pochybovačům, kdo že to hraje. Je to song PLEŠATÁ ZPĚVAČKA. V něm to jsou opravdu Sto zvířat. Ale v dalším kousku jsme už zase zpátky: v tomto případě v šansonku s pianem, ságem a střídmou rytmikou. Úplný konec alba obstarají až bigbandové laufy dechů, možná moc brzy stažené do fade outu, ale určitě vybízející k novému přehrání.

DÁMA S ČÁPEM 
Rock and Pop/Zdeněk Hejduk 2017
První sólové album zpěvačky kapely Sto zvířat Jany Jelínkové vychází k jejím padesátinám a nese název Dáma s čápem, přestože tenhle kapelní hit deska neobsahuje. Zato je na ní téměř hodina zcela nových písniček, k nimž všechny texty napsal dvorní textař skupiny Tomáš Belko, o muziku se pak kromě kolegů z kapely postarali i Filip Nebřenský, Matěj Belko, Karel Šváb nebo Milan Cimfe. Vše dohromady drží právě Belkovy texty, které až neuvěřitelně dokážou jít na dřeň nejen života zralé ženy.
Desku otevírá pomalá, typická "zvířecí" skladba DĚTSTVÍ s pochmurnou náladou podvečerního listopadu, KRÁSA OKAMŽIKU se swingujícími hammondkami až filmově líčí létající věci z okna včetně pěnící vody na holení. Téma rozchodů textař Belko použije na albu častěji - až zamrazí z obratu "Jasně i rozbitý hodiny dvakrát denně říkaj přesnej čas" v lehce popových HODINÁCH. Šanson LÁSKA s pianem a saxofonem má smutnou atmosféru pálených fotek a šanci na rádiový hit, šansonem je i DNES VEČER se saxofonovou mezihrou autora hudby Karla Švába a textovým obratem dopisů z lásky a nenávisti (narážka na tvorbu hradního kandidáta Michala Horáčka?).
Své si na desce najdou i skalní fanoušci sto zvířat. Do škatulky ska by se daly uložit HOLKY s ulítlým textem, určitě PLEŠATÁ ZPĚVAČKA, rockovým nářezem je pak závěrečná vtipná O ČTRNÁCT LET MLADŠÍ. A mezi tím leží ještě kromě jiných i jazzovým pianem okořeněná vztahová VIDĚLA JSEM MANŽELA, osobní zpověď alkoholičky SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ, elektronikou bublající BOJUJU SAMA SE SEBOU nebo NO JÉŽIŠ s mohutným sborem.
Lepší dárek své zpěvačce tým Sto zvířat dát nemohl. Pro mnoho příznivců bude její poloha překvapením, neměla by však ujít rozhlasovým dramaturgům, protože mnoho tak citlivých a textově bohatých písniček éterem nezní.

ZPĚVAČKA JANA JELÍNKOVÁ DO VODY HOZENÁ A PLAVAJÍCÍ
PRÁVO, Jaroslav Špulák 2017
Zpěvačka skupiny Sto zvířat Jana Jelínková oslavila nedávno padesát narozeniny a její kapela a přátelé se rozhodli pro ni nachystat dárek. Napsali jí písničky i texty pro debutové sólové album Dáma s čápem a ještě jí ho pomohli natočit. Vystavili ji tím ale nelehkému úkolu. Jestliže byla dosud plnohodnotnou součástí soukolí skupiny, nyní ji takříkajíc hodili do vody a přinutili ji, aby plavala sama. A ona plave, ve skvělé kondici.
Na úvod nutno říct, že Jelínková nepatří k těm zpěvačkám, které by překvapovaly výjimečným hlasovým rozsahem. Její předností jsou výraz, příjemná barva hlasu, jistá intonace a pevný přednes. Na tom všem tvůrci stavěli, proto nešli do žádných velkých experimentů. Je to přesně album, jaké bychom asi od zpěvačky Sto zvířat čekali. Aby ale nešlo o další tradiční desku Sta zvířat, jen podepsanou zpěvačkou, autoři při psaní písniček přece jen hledali. Ve výsledku dali Jelínkové šanci projevit se i v pro ni méně obvyklých polohách a v důsledku tak přispěli k tomu, že vzniklo poměrně pestré album. Stylově i interpretačně.
Kolekce ukázala, že Jelínkové dobře sedí šansonový výraz, stejně tak klidné skladby, které se tomu stylu blíží. Je přesvědčivá jako zpěvačka, jež ctí melodii a současně tak trochu vypravuje. V DNES VEČER je to patrné výrazně, v LÁSCE také, navíc s ohledem na téma textu jde o skladbu niternou a emotivní. Vše korunuje jakoby kouřem nasáklá SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ, v níž Jelínková obstála i jako "hlasová herečka". Neznamená to však, že album je pozoruhodné jen tehdy, když se na něm převaluje šanson. Jelínkové dobře sedí její houpavý rytmus v PLEŠATÉ ZPĚVAČCE či NO JÉŽIŠ, zadumanost v intimní písni AKČNÍ FILM A ČÍNA, duch popu osmdesátých let v BOJUJU SAMA SE SEBOU nebo DOKONALÉ PÍSNI či retro zvuk skladby O ČTRNÁCT LET MLADŠÍ.
Na kvalitě desky, která přes stylovou rozpustilost drží dobře pohromadě, se podepsaly i texty. Jejich autor Tomáš Belko opět potvrdil, jak šikovně umí pracovat se slovem, rýmem i pointou. Navíc dokázal, že velmi dobře rozumí ženské duši, jejím radostem, nejistotám i bolestem. Ať už rozumí duším žen obecně, či jenom duši Jany jelínkové, i jeho zásluhou vznikla sólová deska zpěvačky, která si po sedmadvaceti letech v kapele Sto zvířat zasloužila takhle důrazně "zvednout ruku".

DÁMA S ČÁPEM
ROCK AND ALL, Roman Jireš 2017
Bývá směšné, když zpěvák nebo zpěvačka ze zavedené kapely natočí sólové album, které se takřka neliší od předchozí tvorby. To však není případ Jany Jelínkové a projektu DÁMA S ČÁPEM, který sice nese jméno úspěšné písně z repertoáru "jejích" Sto zvířat, ale hudebně je připomíná jen místy. Sólovku dostala Jana Jelínková od členů kapely ke svým padesátým narozeninám a kromě "zvířat" Jana Kaliny, Mikiho Nopa a Jana "Berušky" Šobra se na ní autorsky podíleli také například Filip Nebřenský, Matěj Belko a Karel Šváb. Od první skladby DĚTSTVÍ je cítit, že album je dělané s chutí a nebojím se říct, že i s láskou a respektem k ženě, která je členkou Zvířat více než polovinu života. Stejnou dobu ji zná i textař Tomáš Belko, který moc dobře ví, komu může nabídnout taková na dřeň jdoucí slova k písním jako SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ nebo O ČTRNÁCT LET MLADŠÍ. Až bude Jelínková opravdu stará, stane se doufám skvělou vypravěčkou příběhů, jak již nyní ukazuje v peckách AKČNÍ FILM A ČÍNA nebo DNES VEČER. A snad ji neopustí drsný humor z písní jako KRÁSA OKAMŽIKU a VIDĚLA JSEM MANŽELA. Kolik je v dnešní době nových desek, k nimž by se chtěl člověk stále vracet? Věřte, že tohle bude jedna z nich!
Elegantní dámě s čápem, tedy Janě Jelínkové, šansony vyloženě sluší

DÁMA S ČÁPEM
HUDEBNÍ KNIHOVNA, Karel Souček 2017
Jana Jelínková je samozřejmě nepřeslechnutelnou a nepřehlédnutelnou ozdobou kapely Sto zvířat, ale při poslechu jejího sólového alba DÁMA S ČÁPEM bych doporučoval na to zapomenout. Kdo by totiž očekával skáčkový nářez domovských Zvířat, mohl by být zklamán. Tahle deska je jiná, i přes svou barevnost a pestrost komornější, jemnější, sevřenější. Jen minimum písniček míří na první signální, takže vyžaduje soustředěnější a opakovaný poslech. Trochu trpělivosti se však rozhodně vyplatí, protože teprve potom rozkvetou jednotlivé skladby do krásy a už vás nepustí.
DÁMA S ČÁPEM přináší patnáct vzdušných, nápaditě propracovaných a vystavěných písniček, založených na silné atmosféře, výrazných hudebních nápadech několika skladatelů, dokonalých instrumentálních výkonech špičkových) zvířecích i mimozvířecích) muzikantů, obrazotvorných textech Tomáše Belka a výrazově pestrém zpěvu Jany Jelínkové. Ta na DÁMĚ S ČÁPEM potvrdila, co již mnozí tušili. Že je vyzrálou šansoniérkou, která umí být věrohodně melancholická, smutná, chápající, něžná, ale i drsná, ironická, sarkastická a rozpustilá. Její hluboký, výrazný hlas a procítěná interpretace je k šansonům jako stvořená. A je úplně jedno, zda zpívá rock, jazz, funky, pop, reggae nebo ska, vždy je stoprocentně přesvědčivá a nenásilně dokáže na posluchače přenést emoce.
Několik hudebních stylů propojuje veselá, roztančená skladba BEZ POINTY, vyprávění se zpěvem kombinuje další naplno prožitý, houslemi a akordeonem ozdobený a trochu špinavý šanson SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ. Se skvěle šlapající PLEŠATOU ZPĚVAČKOU se konečně dostavuje ska, zklidnění přináší jemnější, posmutnělá, zadumaná písnička AKČNÍ FILM A ČÍNA. Popovější BOJUJU SAMA SE SEBOU i volnější NO JÉŽIŠ by klidně mohlo mít na repertoáru Sto zvířat a o závěr se postará rocková pecka O ČTRNÁCT LET MLADŠÍ s reggae refrénem.
Belkovy texty dávají před příběhy přednost pocitům a přesně vystihnutým obrazům. S mimořádným citem pro jazyk se zabývají odcházejícím dětstvím, kdy "radost se zkracuje a tísně přibývá", ale také stářím. A především vztahy. Láskou, samotou, únavou, stereotypy, rozchody, hledáním... Bez frází, originálně a často i s humorem, takže texty tvoří s hudbou a Janiným zpěvem dokonalou symbiózu. Zaposlouchejte se, prosím, pozorně, litovat nebudete.

DÁMA S ČÁPEM POHLADÍ PO DUŠI
KULTURA21, Jana Langerová 2017
Osobně mám moc ráda Sto zvířat a jejich veselé skáčko i propracované melodie a texty. Hlas Jany Jelínkové je také velmi pronikavý, na koncertě působí jako skvělá parťačka a vždy mě dohromady dokážou pobavit a splní má očekávání. Přesto jsem si moc nedovedla DÁMU S ČÁPEM představit a měla jsem obavy ze stylu desky označovaného jako šanson a pop, ale musím uznat, že jsem byla velmi mile překvapená. DÁMA S ČÁPEM obsahuje 15 zcela nových písní, které v sobě na jednu stranu Sto zvířat nezapřou, ale přitom jsou velmi originální a jedinečné. Hudebně se na albu podílejí kromě členů Sto zvířat Honzy Kaliny, Mikiho Nopa a Jana Berušky Šobra také Filip Nebřenský, Matěj Belko, Karel Šváb a Milan Cimfe, což je různorodá směsice. Ale funguje to, a to je hlavní.
Písně jsou silné hlavně textově - všechny je tradičně napsal Tomáš Belko a jeho hraní se slovy je opravdu unikátní. Vše zapadá a plně odpovídá zralé ženě s nadhledem, a přitom nejde o nějaké přehnané tesknění nebo patos. Nejvíce se mi pod kůži vryl verš: "I rozbitý hodiny dvakrát denně říkaj přesnej čas" z písně HODINY a zaujal mě také sarkastický nádech z DOKONALÉ PÍSNĚ "Jestli tě kámo všichni tolik chválej, tak asi vážně jseš dokonalej". Zkrátka jsem mnohokrát opravdu oceňovala Belkovu genialitu. DÁMA S ČÁPEM není možná pro všechny, ale věřím, že mnoho posluchačů se v těchto písních najde. Někdy se prostě objeví něco, co potřebujete slyšet, až to cítíte uvnitř a pomyslně vás to pohladí.
Jednotlivé skladby mají různá tempa a každá má své kouzlo. Od tklivých písní jako DNES VEČER nebo LÁSKA přes veselejší PLEŠATOU ZPĚVAČKU až po kabaretně působící SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ. Jako ideální koncertní počin vidím veselou píseň BEZ POINTY, kde se bude dobře zpívat " víš, víš, víš, víš, tohle možná pochopíš jen ty, život je fajn i bez pointy". Největší dojem na mě udělala píseň NO JÉŽIŠ se skvělým textem a působivou chórovou atmosférou.
Já si hlas Jany Jelínkové moc užila , písničky jsem si zapamatovala i oblíbila po několika posleších a ráda se k tomuto albu budu vracet.
Povedená gratulace

DÁMA S ČÁPEM
HEADLINER, Tonda Kocábek 2017
Jana Jelínková je už více než půl života vokalistkou kapely Sto zvířat. Spoluhráči si jí váží a ke kulatým narozeninám je napadl milý dárek v podobě sólového alba - na kterém stejně všichni hrají. Jistotou zůstávají texty dnes už bývalého saxofonisty skupiny Sto zvířat Tomáše Belka. Hořkosladce se v nich prolíná ohlížení i současnost stejně jako sarkasmus a tentokrát i výraznější nostalgie. " Tohle možná pochopíš jen ty, život je fajn i bez pointy" se tak zdá být klíčovým veršem celé nahrávky.
Hudebně nejlépe funguje šansonová poloha. Úvodní DĚTSTVÍ, přiznaný cajdák LÁSKA, ale ještě lépe retromelancholická DNES VEČER jsou přesně tím, co nízko položenému hlasu zpěvačky vyhovuje. Je tu přirozená, uvěřitelná a její procítěnost nepůsobí nuceně. Oproti tomu hybnější skladby, jako jsou HOLKY či KRÁSA OKAMŽIKU, přinášejí navzdory propracovaným a chytrým aranžím jen nevzrušivou kulisu, opatrnost a generické melodie, které vcházejí jedním uchem, aby tím druhým bez zanechání stopy zase odešly. Může zamrzet, že většina autorů neměla vůli více vybočit ze zajetých kolejí. DOKONALÁ PÍSEŇ od o generaci mladšího Matěje Belka totiž ukazuje cestu. Osmdesátkový pop, který se nebojí elektroniky ani náladových syntetických beatů, ústí nečekaně do tradičního reggae a nabízí textu vyrovnané partnerství, a nikoli jen pouhý doprovod. Když se k tomu přidá inspirace, která interpretku dokáže probudit k příjemné divadelnosti, kterou si navíc slyšitelně užívá, je z toho skvělý kabaret a vrchol nahrávky v písni SORRY, JSEM TROCHU NALITÁ. Kromě skvěle vystavěné atmosféry při ní mrazí i z textu. Rockově energická a nejlepším písním kapely Sto zvířat nejbližší VIDĚLA JSEM MANŽELA má zase v sobě černě humornou ironii, která bude dobře fungovat i na festivalech a ve které přestává být patrné, že Jana Jelínková se až často drží v jistotě svých mantinelů.
Je fajn, že nezůstalo jen u pouhého výběru z minulosti a přednost dostal nový materiál, který navíc způsobil paradox, kdy se deska jmenuje po hitu, který na ní vůbec není. Album je tak určitě upřímným blahopřáním k výročí i nabídnutou možností vyzkoušet si nové polohy. Třeba se příště otevřou vrátka trochu více a budou autorsky přizváni i tvůrci se zcela jiným backgroundem, třeba z kapel, kde jednotliví muzikanti taky hrají. Naznačené možnosti jsou totiž docela svůdné.

SVOBODNÉ SLOVO 1993
Kdyby mi někdo vypustil do pokoje sto zvířat, asi bych skončil s duševní újmou v ústavu, kde ticho léčí. Ovšem zní-li muzika kapely Sto zvířat, které nedávno vyšlo v Bontonu, je to příjemné osvěžení.

LIDOVÁ DEMOKRACIE 1993
Pro debutové album jakož i dosavadní sound kapely je typický vícehlas, výrazně využívaný saxofon, ostrá neklidná kytara, kolovrátkové piano, melodická basa a poskakující bicí. Texty vycházejí z absurdních a tragikomických pocitů člověka žijícího ve velkoměstě.

ÚSTECKÝ DENÍK 1993
Chvílemi je to sranda, pak zas zaslzíte, podlehnete, zavlníte se do rytmu a když se konečně zbavíte tý opilý starý báby, kecnete si na židli, můžete na obalu úplně nového debutového alba Sto zvířat mezi stovkou pestrobarevných zvířátek začít hledat třeba jelena.

PRÁCE 1993
Texty saxofonisty Tomáše Belka jsou vlastně neuzavřenými absurdními příběhy, vytvářejícími specifickou periferní poetiku kapely. Všechny ty dívky, které si na diktafon nahrávají útržky hovorů z ulice či v dešti z telefonní budky volají na náhodná čísla, muži, kteří mají fobii z nakupování v samoobsluze a po flámu se jim zdá o tlustých žlutých vránách, aby pak ráno našli na botách žluté peří, však nejsou svou absurditou depresivní, naopak všudypřítomný je v nich lehký, až fryntovský humor – "sám do sebe vlez sem vlastním nosem, abych poznal proč a taky kdo jsem…"

EXPRES 1996
Originální pražské rockové hudební seskupení Sto zvířat natočilo nové album s mile mnohosmyslným titulem Druhá brada. Podobně „vrstvená“ je i hudba, kterou toto zajímavé album přináší. Jejich zajímavá muzika je tím nejlepším doporučením pro tuto nekomerční partu, která v hudbě hledá především možnost sdělit světu, jak oni tento svět vidí.

HITBOX 1996
Devízou zvířat je především humorné nadlehčení, sebeironie, vtip. Hudební – například „flašinetová“ vyhrávka v závěru „Dap-geo“, a vzápětí jiný flašinet v začátku autobusu. Reggae „Způsoby“ se blýskne geniálně nepatřičnou sborovou přiznávkou v úvodní sloce, která se vrátí v nečekanou chvíli. Interpretační – především výraz zpěváka působí dojmem vědomí nonsensu toho, co zpívá. Situační i slovní nadsázka Vás tak přivede do pozice vyhazovače v mlíčnym baru, kde je i půjčovna jogurtů, dozvíte se, že někdo zabil sněhuláka, pochopíte, že čtyřhranný mraky visí na oboze, hranatý kapky tiše padaj na zem, dozvíte se o holce, která je sice hezká, ale lítaj za ní mouchy. Mottem let devadesátých by se mohl stát slogan: nevěřte nikomu kdo má dvě nosní dírky.

ROCK & POP 1996
I po těch letech stále pozoruhodní. Třeba oddaností své specifické odrůdě SKA, jež z nich v tuzemsku dělá bílé vrány (pardon, podle jedné z jejich písniček tlusté a žluté). Nepravidelnými akcemi spojujícími hudební show a happening, vesměs hodně praštěného charakteru.

VEČERNÍK PRAHA 1996
Ani na svém druhém albu, natáčeném částečně živě, neslevila pražská formace Sto zvířat nic ze své schopnosti předávat energii a tlačí svou muzikou s kořeny ve ska posluchače nekompromisně do tance a pohybu, ať už by byli momentálně třeba ležící nebo spící. Nabroušený zvuk kapely a jednoznačný tah se v refrénech uvolňuje a melodizuje, civilní pěvecký projev pánské části skupiny dobře kontrastuje s naléhavostí hlasu Jany Jelínkové. Zvláštní obrazy v textech Tomáše Belka, zaměření na často neosobní detaily a překvapivé pointy vynesly kapele už dříve nálepku intelektuálské kapely. Zvlášť v živém podání spolu s pódiovou show ale každý pozná, že Sto zvířat říká úplně normální věci někdy možná ne až tak obyčejných lidem – jenom na to jdou z druhé strany.

REFLEX 1996
Bezuzdné městské rockové písničkářství nabízí skupina Sto zvířat, která na sebe kromě zdařilých happeningů poutá nezřídka pozornost i hudbou. Album Druhá brada představuje tento cirkus, který stojí za to vidět živě, opět v čele s mohutnou a členitou rytmikou, a s pozoruhodnými texty, které nám rozhodně nejsou sdělovány v klenutých melodiích. Kapela do svých tenat zachytává spíše překotností sdělení a vtipem.

ROVNOST 1996
Deska Druhá brada nasnímaná živě v pražském Rock café potvrzuje příklon k tvrdší blusové linii zpestřené moderními jazzovým cítěním především v sólech žesťové sekce. Je to výsostně klubová hudba, kde má posluchač možnost vychutnat zvukové aranžérské finesy a vnitřně procítit strhující tah kapely.

ROCK REPORT 1998
Deska začíná svižnou klipovkou „Podpaží“, jak ale na displeji naskakují číslice označující jednotlivé písničky, stále víc se potvrzuje, že otrocké dusání v rytmu „um-ca“ je kapele bytostně cizí. I když Sto zvířat ortodoxní ska nikdy neprovozovalo, novinka se v porovnání s dvěma předchozími tituly zdá být snad nejotevřenější vůči vnějším vlivům. To ve výsledku znamená, že hned první poslech Vás nesvede k permanentnímu poskakování, jako tomu byla např. u „živé“ Druhé brady, ale v dlouhodobém výhledu si s Bambulí užijete o něco víc. Kapela krom toho přizvala do studia i celou plejádu nejrůznějších hostů (dechy, smyčcový kvartet i Jana Hrubého) a výsledkem je mnohem bohatší zvuk, což mi přijde docela milé. Specialitou Sto zvířat jsou také specifické texty, které má kompletně na svědomí saxofonista Tomáš Belko. Ať už jde o podivnou představu srůstajícího podpaží, kouzelné pohrávání si s úryvky klasiků v písničce „Klást“ nebo o neodolatelné slogany typu „dej si hlavu na můj polštář tukovej“, vždy je na nich cosi svérázného, přiměřeně veselého, ale nikoli prvoplánově rozjásaného. I díky nim se dají prožít s početnou zvířenou mimořádně příjemné chvíle.

REFLEX 1998
Jde opět o příděl skvělé taneční ska muziky, chytlavých textíků (mnohdy humorně laděných, jak prozrazují samotné názvy – Podpaží, Chleba, U sklenice apod.) a strhujícího tempa. Právě proto lze doporučit, abyste při poslechu tohoto alba určitě neseděli…

ROCK REPORT
Pražská ska formace Sto zvířat na sebe upozornila vánočním dárkem v podobě žlutočerného singlu Krok stranou. Typickou odlehčeností ve stylu téhle kapely je v trojici skladeb druhý „Kanál“. V pozadí oddechují houpavé kytary, prosazují se i dechové nástroje a po úvodní poněkud melodické „Rybě“ se dostavuje i větší nadhled v textu (byť příběh s rybou, která stopla auto, pro kapelu není atypický). V houpavých rytmech podpořených zvukem hammondek pokračuje zoologický spolek i v závěrečném „Ksichtu“ a je pohříchu, že nedal dohromady ještě jednu sloku, neboť pokud skladbě něco schází, potom je to pointa. Přijímám ale vtípek s fade outem, kdy muzika zmizí, aby se po chvíli bez zásahu vaší ruky do reprobeden opět vrátila. Za pomoci obuvníků od Dr. Martense přichystal pražský ansábl Sto zvířat drobnou ochutnávku z připravované albové novinky. Třískladbový singlík, určený k prodeji pouze na koncertech, obsahuje tradiční dávku neortodoxního ska madnessovského typu a je jisté, že zejména chytlavý kousek „Kanál“ ještě dlouho zůstane oporou vypečeného zvířecího repertoáru. Obdobně příjemných a dříve nevydaných písniček má ale skupina na skladě vícero, proto nezbývá než se těšit na příští „velkou“ desku.

ROCK & POP 3/2002
Fanoušci kapely se mnou možná nebudou souhlasit a ortodoxní ska-mani(aci) už teprve ne, ale mám takový pocit, že Sto zvířat natočilo svoji dosud nejlepší písňovou kolekci. Mj. právě proto (avšak nejen proto), že je ´nejmíň ska´ ze všech. Ale pozor, aby nedošlo k nepochopení. Druhá doba a odlehčené ska-rytmy jsou pořád jednoznačným východiskem produkce souboru. Ovšem Zvířata si nikdy na nějaké ´skáčkové´ puristy nehrála a tentokrát si četností svých výprav ze hranice žánru, ať už k rocku, reggae, jazzu nebo obyčejnému popíku, dovolila všechny ´skalní´ vážně v lepším případě podráždit, v horším vyděsit. Jenže hýření barvami a barvičkami je tím, co mne na ´Škole´ hodně baví. Jde o aranžérskou rozmanitost, ba skoro až nenasytnost, kdy Sto zvířat neváhá přizvat k natáčení dokonce i nemalou část České filharmonie nebo cikánského houslistu a cimbalistu. A pak je tu ještě jeden důležitý moment, který hraje skupině do karet v pomyslném mariáši o zisk nových posluchačů: dostatek melodií, jež jsou schopny jejich ctěné ucho oslovit a při tom do něj nevnést nějakou povrchní mazlavou špínu. Ne že by na desce nebyly ani v tomto směru relativně matné popěvky, nicméně pokud se jedná o vlastní tvorbu souboru, zejména Skandál (na účasti hostujícího Daniela Hůlky právě v ní nevidím nic špatného, spíš naopak), Kanál, Ksicht, Ryba a Socha se kapele povedly. I přesto, že - a to se týká celého alba - lze mít výhrady k nevyrovnané kvalitativní úrovní textů Tomáše Belka. A to na CD najdete ještě čtyři převzaté písně, přičemž La Lumiere des Tenebres (deska obsahuje i českou verzi Škola) je tzv. okamžitý hit a o výborně zpracované policeovské klasice Every Breath You Take (odzpívané Sašou Langošovou z November 2nd) se ani není třeba bavit…

REPORT 3/2002
POKUD SNAD někdy někomu vrtalo hlavou, o jaký živočišný druh se v případě pražského ska-bandu STO ZVÍŘAT konkrétně jedná, současný vývoj uvnitř kapely hovoří celkem jasně - jsou to králíci. Vždyť během posledních dvou let, kdy postupně vznikala i nová deska, skupina rozhojnila svůj počet měrou nevídanou a v současnosti čítá už rovných deset hlav. Takové změny samozřejmě musely zvuk souboru výrazně ovlivnit, tím spíš, že o instrumentálních schopnostech nových tváří nemůže být pochyb. Nebývale silná dechová sekce tedy štěká s přesností dokonale promazaného stroje, převážně nevážné písničky dostávají stále barevnější aranžmá. Zaregistrovat lze i několik názvuků jazzu, což v minulosti nebylo zrovna obvyklé. Novinka nazvaná Ty vole, na základní škole… navíc v ještě velkorysejším pojetí opakuje koncept předchozího alba Bambule, kdy se studio hemžilo dalšími přizvanými hosty. Tentokrát mezi ně patří namátkou Vojta Lavička (Álom), Radek Pobořil (Čechomor), Miloš Vacík (Sluneční orchestr), dívčí vokální soubor DSP Kvodlibet nebo i část České filharmonie. Někdy je jejich přítomnost ku prospěchu více, někdy méně, ale o tom později. Je ovšem třeba zdůraznit, že Zvířata musela víc než kdy jindy balancovat na hraně mezi charakteristicky skočnými popěvky a vysoce seriozní muzikantskou prací, musela pečlivě vážit a odměřovat, aby si uchovala svoji dlouho budovanou tvář. Mám dojem, že se to většinou podařilo, i když pamětník dřívějších časů si na výsledek musí chvíli zvykat. Mezi šestnácti na albu zaznamenanými kusy lze nepochybně objevit momenty, které je snadné si zamilovat. K těm největším špekům zajisté patří Oaie Scandala, řízná vypalovačka v duchu "balkánské dechovky" typu Kočani Orkestar, jež okouzluje i adekvátně "pasteveckým" textem. Něco podobného lze tvrdit rovněž o kompozici Skandál, v níž si jako exkluzivní host zapěl Daniel Hůlka. Obavy, že jeho předem ohlašované angažmá bude trochu samoúčelné, se ani v nejmenším nenaplnily. Naopak. Mužným hlasem odkoktaná píseň dokonce vyvolává roztomilé asociace třeba s Prodanou nevěstou. K potencionálním hitům určitě patří také rusofilně laděný Novgorod, krásný to následovník Mrazíka i Podmoskevskich vječerov, či koncertně prověřené pecky Píseň, Kanál a Škola. Ta poslední je mimochodem k dispozici i v interpretaci svého francouzského autora Jeana-Michela Poissona. I když by bylo těžké najít píseň, která by klesla pod vysoký zvířecí standard, někdy je barevnost a rozmanitost nahrávek téměř na škodu. Platí to zejména pro coververzi "policejní" Every Breath You Take¸v níž byl mikrofon přidělen hostující Saše Langošové. Pokud je rovnováha porušena jen na jedné straně, např. když Petr Ostrouchov zpívá When I Was And A Little Tiny Boy, Johnem Harlem zhudebněný Shakespearův text, který původně nazpíval Elvis Castello, nebo když v původní skladbě vystoupí vokalista odjinud (viz zmíněný Hůlka), je vše víceméně v pořádku. Na konci rovnice "převzatá skladba plus cizí vokalista" už ovšem chybí tradiční zvířecí kouzlo. Tato výtka se samozřejmě netýká výkonu zpěvačky, který si zasluhuje jedině úctu. V každém případě, s deskou Ty vole, na základní škole… si lze užít spoustu kvalitní zábavy. V tomto ohledu se jedná o tradičně vypečený přírůstek do diskografie.

PRÁVO 2/2002
"Vždycky jsme měli rádi Madness, protože ve své hudbě na první poslech ve stylu ´ska´ měli zajímavé harmonie. Ovšem když si je člověk pořádně poslechne, je naproti tomu překvapen, jak málo v jejich muzice toho ska nebo reggae vlastně je. Jsou to poprockové písničky, kterým je dnes kolem dvaceti let, ovšem pořád jsou naprosto vynikající. A stejně tak i my. Nebavilo by nás skládat jenom čisté ska. Hrajeme spolu už jedenáct let a chceme si prostě zahrát," uvozuje čtvrté řadové album pražským Sto zvířat bubeník a zpěvák Honza Kalina. Pojmenovali je Ty vole, na základní škole…, neboť je považují za rozžehnání se některých členů se školnímu budovami v pedagogickém i studentském slova smyslu. V půli ledna vyšlo jako první český albový počin v letošním roce. Skupina Sto zvířat se v žádném případě nedistancuje od ska, kteréžto ji stejně bude i po vstřebání nového počinu tvrdošíjně podsouváno. Její hudebníci na něm vyrostli a v nových skladbách na ska narazíme jako na základní stavební kámen. O tom svědčí lehké poletující houpavé rytmy a další zdobné hudební prvky. Seznam hostů, které si desetičlenný pražský band na album sezval, nabízí otázku, zda není výsledek po aranžérské stránce přeplácaný. Ovšem na druhé straně přítomnost tubisty Filipa Spáleného (Oaie Scandala), perkusionisty Miloše Vacíka (Škola), houslisty Vojtěcha Lavičky (Pláč) či dokonce zpěváka Daniela Hůlky v písni Skandál, v níž se hlásí coby koktavý vokalista k tradičnímu nadhledu kapely, lze chápat především jako směřování k radosti, za kterou soubor cíleně chvátá. Na druhé straně trocha vážnosti v přítomnosti České filharmonie v Obrazárně budiž dobrovolným přitakáním hudbě jako duchovnímu prožitku. "Nenapadlo nás, že bychom se pozváním hostů, speciálně pak Dana Hůlky, měli posluchačům podbízet," vysvětluje zpěvák a kytarista Petr Ostrouchov. "Aranžérsky nám při natáčení šlo o to, aby byly písně poslouchatelné doma. Kdybychom je na tuhle desku nahráli v koncertních verzích, byla by jednotvárná." Boj s jednotvárností Sto zvířat neprohráli. Přidali totiž hned pět coververzí, z nichž tu nejpovedenější, Every Breath You Take od legendárních The Police, nazpívala ze souboru November Second hostující Alexandra Langošová. Rámec byl zvýrazněn. Ty vole, na základní škole… je totiž počin s dalekosáhlým akčním rádiem. Je to album k tanci, skvělá hudba na sobotní mejdan a současně mírumilovný podkres k méně důležitému rozhovoru. Nevadí a těší, což je víc, než kdyby pouze bylo. "Chtěli jsme, aby se na téhle desce střídaly tempa a nálady. Kdyby mi někdo v době vydání našeho prvního alba vyprávěl, že jednou budeme hrát s Českou filharmonií, myslel bych si, že se zbláznil. Nejednou to z nás ale tak nějak vylezlo a my neřešili proč. Prostě to tam bylo. Nemyslím si ovšem, že se tahle deska bude hrát výrazně víc v rádiích než naše předchozí," zaprorokoval si Kalina.

LIDOVÉ NOVINY Petr Vizina 9.12.2004
Přiznám se, že nejsem velkým příznivcem v současnosti tak oblíbeného stylu ska. O to příjemnější bylo překvapení z alba Nikdy nic nebylo desetičlenné kapely Sto zvířat. V minulém desetiletí pilně koncertovali doma i za mořem, poslední roky se však zdálo, že už ničím nemohou překvapit a každá další deska už bude jen variací těch předchozích. Respekt k "otcům zakladatelům" českého ska, to ano, ale jak dál? "Zvířata" se však utrhla z řetězu stylové pravověrnosti, a výsledkem je výtečná popová deska, kterou si původně učitelský spolek nahrál za své peníze a vydal na vlastní značce Animal Records.Kytarista a producent Petr Ostrouchov tu využívá svých zkušeností filmového skladatele a spolu s bubeníkem Janem Kalinou jemně dávkují dechy i smyčce v hravých a nápaditě aranžovaných skladbách. Textař Tomáš Belko a zpěvačka Jana Jelínková se tu, přinejmenším ve skladbách Dáma s čápem a Jak zmírnit děs, postarali o jedny z nejlepších domácích skladeb roku. Není tedy divu, že posluchači pražského Rádia 1 druhou z nich ihned po odvysílání postrčili rovnou do čela hitparády.

MUSICZONE Přemek Vaněk 8.11.2004
Nové album "Nikdy nic nebylo" je o poznaní různorodější než minulé "Ty vole na základní škole". Najdete tu jak pomalejší balady tak energičtější písně. Album je vynikající syntézou instrumentálně precizně provedených chytlavých melodií a opravdu výtečných textů. Ne, není to přehnané. Tomáš Belko tenorsaxofonista a textař zvířecího ansámblu odvedl téměř bezchybnou práci a osobně bych doporučil většině autorů z české obce textařské, aby si našla čas a alespoň jednou si toto cd poslechla.
Každý song je krásný příběh a opravdu všechny stojí za poslech. Zdá se, že kapela dospívá a v některé písních jsou texty podány tak věrohodně, že nevíte zda jde o nadsázku nebo ne! Když jsem si například poprvé poslechl "Dámu s čápem", tak jsem podvědomě přemýšlel, zda by opravdu Jana Jelínková chtěla žít s čápem. Nemusíte být ani estét, ani milovník poezie, aby ve zvířecích zpívaných příbězích objevili skrytou poetiku. Dále je jistě zapotřebí zmínit píseň nazvanou "Pohádka", ve které se naše kapela odvážila dosti nevídané věci a totiž spojení ska a rapu. Abych byl upřímný při prvním poslechu to na mě působila zvláštně až rušivě (přeci jenom ta píseň je taková klidná a melodická a nejednou se bez varovaní úplně změní), stačil však ještě jeden poslech a přišel jsem to mu na chuť.
Moc bych nedal za to, že takové "Pochyby" jsou věnované manželkám, milenkám, či přítelkyním, případně láskám mužského pohlaví. Také povedený kousek. Avšak textově je podle mého názoru nejsilnější "Jak zmírnit děs", pojednávající o lásce ženy a muže, který si zrovna prochází krizí středního věku. Dovolím si malou citaci: "Dýchej zhluboka, nehty si nekousej. Dej si víno, to bude v pořádku. Postel je široká, pustím tě na kousek. Hlavně vůbec nemysli na matku." Opravdu vtipná píseň, na které se dá nejlépe demonstrovat aktuálnost textů. Holt vědí o čem zpívají, to si dnes zase tolik skupin říci nemůže (a nemyslím kvůli tomu, že se jejich vokální projev nedá nazvat zpěvem :-)).
Nejdete zde samozřejmě také temperamentnější věci, které z většiny dostaly Zvířata tam, kde jsou dnes. "Chicago 1933" nebo titulní "Nikdy nic nebylo" - typičtí to zástupci zmiňované sorty písní. Netřeba dodávat, že jde též o songy velice zdařilé.
Celkem zde najdete 15 písní, z nichž můžeme počítat jen 14, protože patnáctá bonusovka "Part Of Making Love" je "jen" "Majonéza, hrábě" s anglickým textem. Celková stopáž se vyšplhala na slušných 57 minut.
Kapela ušla dosti dlouhou cestu od posledního alba. Výrazně zlepšili aranžmá písní (k čemuž přispěla i spousta hostů) a instrumentálně si opět o něco polepšili (na albu najdete sólo naprosté většiny užitých nástrojů).
Texty jsem už snad vychválil dost, takže abych to své plkání nějak zakončil, tak máte před sebou podle mého názoru nejlepší české cd roku 2004. Jestli bude další cd ještě lepší než Nikdy nic nebylo, tak budu muset posunout horní hranici hodnocení abych mu zachoval alespoň nějakou objektivitu.

HOUSER 11/2004
Po veleúspěšné desce "Ty vole, na základní škole…" (2002) přichází Sto zvířat s novým albem "Nikdy nic nebylo". A za dva roky se změnilo hodně. Zatímco minulá deska byla složena zejména z prověřených hitovek, čerstvě hýčkané mimino "Nikdy nic nebylo" se narodilo s písničkami ještě nehranými. Veselý ska-zvěřinec zřejmě na své cestě od alba k albu hodně zažil a usadil se u nově tryskajícího pramene. CD totiž odkrývá nové, rozhodně nečekané polohy.
Album má tři vrstvy - ska, dumky a disko. Překypuje množstvím nálad. Ač se některé písně drží oblíbeného "zvířecího" stylu - mixu ska a reggae (např. titulní skladba), na albu je překvapivě více intimně laděných písní. Větší prostor má klavír - jazzový v intimních polohách, soulový v tanečních skladbách. Zvláštním fenoménem kapely jsou texty a některé jsou opravdu tak povedené, až naskakuje husí kůže. Za všechny zmíním intimní skladbu Dáma s čápem. Text o naději v beznaději podtrhuje dumavá aranž se symfonickým orchestrem a strohý zpěv Jany Jelínkové. Protipólem k takovýmto skladbám jsou ty nečekané - např. skvostně zahraná oldschoolová píseň "Majonéza, hrábě", která má ještě hrubější anglický remix. Basový groove, smyčcové smyčky a dechová sekce ala 80. léta. Neholduje-li posluchač muzice Earth Wind & Fire, bude si na retro pecku zvykat dlouho, ale otrlé ucho soulového posluchače tento počin potěší. Navíc disku o vyznání devianta snad odpustí i zarytý pankáč. Deska je plná dobrých počinů, které ovšem pro skalního fanouška mohou působit kontroverzně - jak již zmíněné retro, tak např. šestiminutová skladba "Velká láska", která svou rozmáchlostí trošku nudí. Zvěřinec se zkrátka rozrostl nejen fakticky na podiu, ale i obrazně - jestliže minulé CD bylo plné šelem a koní, pak novým CD se k nim připojují Tom s Jerrym a Kačeři z Kačerova. Jen tak dál!

REPORT Jan Ernest 10/2004
Sto zvířat lze brát jako stádo humorných čapek, černožlutých sak a jednoduchých ska popěvků. Současnost je mnohem bohatší.
Ve zhojněné sestavě se Sto zvířat představilo už na předchozí desce Ty vole, na základní škole, ovšem teprve teď vykročilo stádo zcela koordinovaně k novým žírným pastvinám. Čerstvá nahrávka hlavně překvapuje množstvím nálad, přičemž v nečekaně výrazném poměru jsou zastoupeny písně poněkud intimnějšího charakteru. Titulní skladba, známá čtenářům Reportu z CD v minulém čísle, je vlastně tradičně skočná hitovka v rytmu ska a nelze ji brát jako bezvýhradně reprezentativní ukázku. Poslechněte si proto alespoň úžasnou Dámu s čápem a dostane se vám fascinujícího pohledu na odvrácenou stranu zvířecího světa. Mrazivá slova o marné, ale o to vytrvalejší naději v neméně mrazivém podání zpěvačky Jany Jelínkové v refrénu působivě přiživuje filmově rozmáchlý symfonický orchestr a než skladbu zakončí jímavé sólo na trubku, slabší povahy už dávno otírají oči kapesníkem, aniž by měly čas přemýšlet o dokonalé souhře formy a obsahu. Mimochodem, textař Tomáš Belko podal na téhle desce životní výkon a snad nikdy názorněji nepředvedl, že zvládne mnohem víc než jen vymyslet absurdní pointu. Nebudu obsáhle jmenovat další vyvedené momenty a raději vzpomenu ty, kde se otevírá prostor k diskusi. Bude to stručnější. Šestiminutový opus Velká láska možná po pár posleších přestane díky své délce působit tak zábavně, ale příběh, který je jejím tématem, si stejně zaslouží odvyprávět v celé epické šíři. Chvíli je třeba si zvykat na diskotékové retro Majonéza, hrábě. Bizarní vyznání devianta si ovšem o podobné hudební prostředí přímo říká. Navíc je tu působivá exhibice dechové sekce, která svádí k úvahám, proč Zvířata v bookletu kromě Oty Klempíře či členů Gothart coby hosty neuvedla i Tower of Power, když už jim zaplatila cestu přes oceán. Jako relativně postradatelný se tak nakonec jeví jen závěrečný remix Part of Making Love (čili poangličtělá, ještě dusavější Majonéza), který se ze ZOO zaběhl až příliš daleko. Slušelo by mu to spíš jako bonusu na samostatně vydaném singlu.
Bylo by hloupé tvrdit, že Nikdy nic nebylo je nejlepší nahrávkou souboru, protože i ty starší nepostrádají kouzlo. Rozhodně je nejvyzrálejší a nejdotaženější. To, co po Zvířatech zůstává, se skutečně hodí i k jiným účelům, než je pěstování žampiónů.

STO ZVÍŘAT SI NA DVDV S HOSTY ROZUMÍ
LIDOVÉ NOVINY Petr Vizina 4.8.2006
Na dva předloňské listopadové večery kapela Sto zvířat zamluvila sál pražského Paláce Akropolis. Veteráni stylu ska překvapili návštěvníky hned dvakrát. Jak stálo na plakátech, dvanáctičlenná "zvířata" si tehdy pozvala skvělou sestavu hostů – mezi nimi byl například Marek Eben, David Koller, houslistka Gabriela Demeterová, Matěj a Jan Homolové z kapely Wohnout a Jarda Svoboda z Trabantu. Vtip večera ovšem nespočíval jen v takové hvězdné besídce. Kapela specializující se na styl v poněkud monotónním rytmu m-ca, m-ca se totiž během večera často měnila na orchestr, který hosty doprovodil také v lehce pozměněných verzích jejich vlastních šlágrů. Vydařená je ska úprava hitu Černí andělé, při němž se do čela kapely postavil Koller, wohnoutovský Gramofon s bratry Homolovými či Černej pasažér z repertoáru Trabantu, dvěma vrcholy jsou pak vystoupení s houslistkou Gabrielou Demeterovou, která obohatila posmutnělou písničku Dáma s čápem výjimečnou muzikálností, a sympaticky antihvězdným Markem Ebenem ve skladbě Já na tom dělám.

MUSIC Josef Vlček 6/2006
Sto pět minut spontánního koncertu strčí do kapsy všechna studiová alba, jež skupina Sto zvířat dosud natočila. Je to sice asi nejméně sexy kapela, která kdy v Čechách hrála, ale skvěle šlape, břeskně jí zvoní někdy až pětičlenná dechová sekce a hlavně je dobře rozumět vtipným, možná na ska až moc chytrým textům. A k tomu výborní hosté, kteří si se Sto zvířaty s gustem brouknou své písně v neobvyklých jamajsko-rockových aranžmá. Báječně například vyzní temperamentní verze Černých andělů s Davidem Kollerem, excentrické Dvořákovo Largo s houslistkou Gabrielou Demeterovou a šarmantní Marek Eben v Já na tom dělám. Ze všeho nejlepší je bonus Nebylo nic s bratry Homolovými z Wohnoutu. Jako kdyby to byla jejich věc! Sto zvířat hrají jako o život, všichni se bezprostředně baví, zatímco režie a kameramani se překonávají.

ZVÍŘECÍ KONCERTNÍ FORMA SI PŘÍMO KOLEDUJE O TO, ABY BYLA ZAKONZERVOVÁNA I PRO DOMÁCÍ POUŽITÍ
REPORT Jan Ernest 06/2006
První potomek kapely ve formě DVD není žádné ukňourané nedochůdče, ale pořádný macík, který se má čile k světu. Původně plánovaný záznam dvou výročních listopadových koncertů díky narůstajícím bonusům a přídavkům nakynul až do dvojdiskové podoby, takže divák si může užívat videoklipů, dokumentů a vůbec Zvířat připravených na nejrůznější způsoby. Nejvoňavější ovšem i tak zůstává už zmíněný koncert, který byl výjimečný řadou exkluzívních hostů. Ti zpravidla ve spolupráci s početným zvěřincem rozcválali své vlastní hity do rytmu ska a výsledek zpravidla dostal velmi pikantní rozměr - viz Davida Kollera v Černých andělech, Meky Žbirku v legendární Dr. Jekyll, Mr. Hyde nebo bratry Homolovy v hitovce Ó, Gramofón. Jistě, tohle bývá docela obvyklý trik žánrově spřízněných skupin, protože notoricky známé hity ve "dvoutaktním" provedení mají úspěch zaručen. Celá finta ale kvůli přítomnosti "původních" aktérů a také díky muzikantsky preciznímu podání Sta zvířat vůbec nepůsobí lacině. Občas je dokonce zdrojem hodně překvapivých zážitků. Skotačivé pojetí řízné písně z repertoáru Gaia Mesiah Blueberry Day (s hostující Markou Rybin) považuji za jeden z nejpozoruhodnějších momentů, zcela zvláštní kapitolu představuje rovněž Gabriela Demeterová v Dvořákově Largu - i z takové šíleností vyšli všichni zúčastnění se ctí a snad i zavilý milovník klasické hudby by výsledek mohl považovat za podařenou bžundu. Citlivě zaranžovaná Já na tom dělám, v níž hostuje Marek Eben, dokonce nepůsobí jako kuriozita z podařeného večírku, ale jako velmi seriózní práce. Jako třešnička působí letitá Loutka, která v průběhu už dostala hodně podob, ale ta zaznamenaná je obzvláště lahůdková. I kdyby ale zůstalo jen u "standardních" písní z bohatého repertoáru Sta zvířat, nahrávka by zasluhovala pozornost. Jednak kvůli skvěle šlapající kapele, jednak kvůli výtečnému technickému provedení se skvělým zvukem, kamerou a střihem. Ať už je otázka v názvu směřována na kohokoliv, samo premiérové DVD by klidně mohlo odpovědět negativně. Normální není, patří na špičku.

AKTUÁLNĚ.CZ Jakub Pech
Kapela Sto zvířat otevírá novou kapitolu existence pohřbem a nabízí Rozptýlení pro pozůstalé. Čáru za tou minulou udělala loni, když nahrála ve staré sestavě reprezentativní „best of“ nahrávku, živé 2DVD Jste normální?
Od vydání poslední řadové desky Nikdy nic nebylo (2004) totiž prodělala výrazné personální změny. Nejcitelnější byl odchod letitého kytaristy a skladatele Petra Ostrouchova. Z toho plynulo přijetí kytaristy nového; stal se jím Jan „Beruška“ Šobr. Jeho nástroj dostal víc prostoru, než bylo zvykem, a zasáhl do celkového soundu.S Ostrouchovem odešel také mužský protipól frontwoman Jany Jelínkové. Nejdřív se dělal konkurs na zpěváka, pak se ale zpoza bicích zvedl Jan Kalina, a protože je – vlastními slovy – široký, legrační a snadno zapamatovatelný, nastálo se chytil mikrofonu. Nakonec se tedy přijímal bubeník – Miki Nop. Posledním přírůstkem do stáda se stal mladý trumpetista Pavel Herzog. Pozůstalá i čerstvá zvířata se v kotci sžila snadno a nejenže rychle secvičila stará čísla, ale naučila se i patnáct kousků nových. Většinu repertoáru na Rozptýlení pro pozůstalé si vzal na starosti Kalina.
Jedna píseň (výtečná Slečna s kosou) a několik dechových aranžmá tu zbyly po Ostrouchovi, hned třemi skladbami přispěl Karel Šváb, tohoto času skrytý jedenáctý člen skupiny, jinak na míru ušitý zvířecí zvukař. Osvojil si typickou řeč kapely a současně ji posunul jinam.
A tak se stalo, že nové album je návratem ke stylovým kořenům a zároveň dokáže bavit i příjemně překvapit. Švábovou největší perlou je Neláskou opilí… - v ní se ska-latinkové sloky bezbolestně přelévaji do téměř hardrockových refrénů.
Zvířata ostatně nikdy nebazírovala na ortodoxním dodržování škatulky ska a s oblibou přejímala pro zpestření prvky swingu, popu či rock steady. Právě díky žánrovému nadhledu dokáže být kapela svěží i po sedmnácti letech.
A také díky tomu, že na vysoké úrovni pořád zůstávají hravé texty Tomáš Belka. Paradoxně předchozí „růžové album“ bylo na několika místech smutné, zatímco nová nahrávka o „posledních věcech“ oblečená ve smutečním je vlastně veselá. Střídají se tu polohy černého a kyselého humoru, který jednoduše vyplývá z krize středního věku. Belko se někdy zasekne do paměti štěpným vešem („nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“) a jindy provokuje cimrmanovským absolutním rýmem („kromě kancelářských potřeb, neměl jiných potřeb“).
Ukázku textařského mistrovství předvede v písni Zub, která pracuje s jednoduchou, ale silnou metaforou zubu, nitě a dveří. Literární inspirace poodhalí v parafrázi Márquezovy Kroniky ohlášené smrti.
Novou desku bude kapela propagovat a křtít na podzimním turné, které vezmou z gruntu od Albrechtic nad Vltavou (5.10.) až po Zlín (22.12.). V Praze mají zahrát v půli listopadu v klubech Akropolis, Rock cafe a Roxy.
Kalina by si přál znovu vydat výběr toho nejlepšího, ovšem starší kusy přetočit se současnou sestavou. „Ale to je jako plánovat další dítě, když s tímhle jedeme teprv z porodnice.“

MUZIC
Sto zvířat je velmi spontánní kapela. Vytrvale se věnuje muzice, jež třeská v rytmech ska, swingu nebo rocksteady. Jsou to vlastně lidovkové songy, ozvláštněné tématem nové desky, která vypovídá o posledních věcech člověka. Humor je samozřejmě přítomen, soudě podle úvodní výtečné písně Nejkratší cesta („nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“). Sto zvířat soustředěných kolem bubeníka Jana Kaliny, zpěvačky Jany Jelínkové a textaře a dechaře Tomáše Belka, si dělá muziku pro vlastní zábavu. Její členové mají svá zaměstnání, a tento prvek svobody se projevuje i v hudbě. Ovšem i taková nezávaznost má své limity. Kapela má obrovské kolektivní srdce, které buší velmi sympaticky a jež také překrývá skutečnost, že některé písně (Magnetický chlapec) se ztrácejí v prostřednosti. Deska má výkyvy mezi průměrnými a špičkovými songy. Parta vše překryje, což platí zvláště o koncertech. Díky CD se ale posluchači zase lépe naučí nové písně. Navíc novou desku kapela výtvarně vyšperkovala, jako by ji vydávala u nadnárodní firmy, nikoli u nezávislého labelu 100PROmotion.

PŘÍBRAMSKÝ DENÍK Karel Souček
Další várku patnácti příjemných písniček přináší na novém albu Rozptýlení pro pozůstalé desetičlenná kapela Sto zvířat. Ta je stále řazena do tuzemské ska scény, ale s každou novou deskou z této škatulky Zvířata trochu povylezou. A Rozptýlení je zatím jejich nejbarvitějším a nejpropracovanějším albem. Ne že by na něm ska chybělo, ale rozhodně se celá nahrávka neubírá ve zběsilém, bujarém rytmu na dvě doby. Naopak. Rychlých, energických ska popěvků tu fanoušci moc nenajdou, takže po prvním poslechu budou těžko hledat úderné hity. V hlavě jim určitě zůstane Nejkratší cesta, Poprvé, Metrosexuál nebo Varieté, k dalším se budou muset propracovat. V písních se prolíná mnohem více stylů. Nejčastěji klidnější, houpavé reggae či propracovaný rock. Mámivou noc v zálivu Kariboo zdobí temperamentní latina, uvolněný swing prosvětluje patrně nejsilnější skladbu alba Alice se dala na pití, v rytmu valčíku se ubírá Kronika ohlášené smrti. Každá píseň má trochu jinou atmosféru, takže se CD hned tak neoposlouchá.
Muzika početného bandu skvěle šlape, i přes dva nováčky (bubeník Miki Nop, kytarista Jan Šobr) je sehranost znát. Dechy písně okysličují, rytmika je přesná, kytary sázejí občas dost drsné riffy, klávesy kouzlí atmosféru. O zpěv se podělila Jana Jelínková s Janem Kalinou.
Především Jelínková dorůstá v excelentní zpěvačku, její sytý, hluboký vokál se výborně hodí k emotivním šansonům typu Alice se dala na pití, Slečna s kosou nebo Kocour. Ve vrcholných pasážích běhá posluchačům mráz po zádech. Textům tradičně nechybí vtip, nadhled, hravost, nápaditost.
„Nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“ (Nejkratší cesta).
„Miluj mě k smrti doslova a já si tě pak pochovám“ (Slečna s kosou).
Formace ale umí i zvážnět, navodit melancholii či přesně vystihnout atmosféru Žižkova. Sto zvířat tak i na CD Rozptýlení pro pozůstalé zůstává spontánní, svobodnou, autentickou kapelou, rozdávající radost a pohodu. Zárověň však svými silnými šansony může výrazně rozšíři svoji posluchačskou základnu.

TRYZNA ZCELA NETRÝZNIVÁ
REPORT Jan Ernest
Jestliže předchozí deska Sta zvířat byla především o lásce, pak ta nová pojednává o věcech, které následují. Průběžně líčí konce všeho druhu – partnerskými rozchody počínaje a posledními okamžiky života konče. Téma je to značně symbolické, protože na sklonku loňského roku kapelu opustil.
Petr Ostrouchov, jeden z hlavních autorských pilířů a architekt posledního alba Nikdy nic nebylo. Se změnou, která by leckoho jiného nejspíš položila, se ovšem klub pozůstalých vyrovnal obdivuhodně a do značné míry i logicky. Nechal Českou filharmonii doma a nahrál muziku skočnou, veselou a bližší fundamentům ska, jako stvořenou pro hopsající kotel pod pódiem.
Hudební složka tudíž funguje stále spolehlivě, zvlášť ve spojení s nezaměnitelnými texty Tomáš Belka, jejichž pointy jsou tentokrát ostré jako břitva. V případě úvodní skladby, která konstatuje, že „nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“, to platí zcela doslova.
Ruku na srdce, vyjímečnou minulou desku kapela nepřekonala a mezi patnácti skladbami není žádná další Dáma s čápem. Taková píseň se povede jednou za život. Ale můžete očekávat příjemné rozptýlení dle solidních zvířecích standardů.

ROCK & POP Jan Šída
Nazvat album Rozptýlení pro pozůstalé, to může jen skupina Sto zvířat. Černý humor, to bylo vždycky jejich. Naštěstí. A novinka se jim opravdu povedla. Už dávno nehrají pouhé ska (to mají jako východisko), jejich hudba má více odstínů (od šansonu po hospodský šraml). Kromě muzikantských schopností má kapela na své straně i ty vokální. Duo Kalina – Jelínková se úžasně doplňuje. Když zpívá Kalina, nevíte, co myslí vážně a co je cynická nadsázka. Dobrým příkladem je skladba Žižkov, parodizující sebe sama, stejně jako všechno kolem. Jana Jelínková svým sametově vemlouvavým hlasem dokáže předat kdejakou informaci jako poselství. Zvlášť když se týká ženského pohledu na vztah. Z toho, co zpívá v Neláskou opilí, by za normálních okolností běhal mráz po zádech. Ne tak u Sta zvířat. Tam se člověk spíš začne smát. Řekl bych však, že to kapela takhle chce.

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI KOPYTA
REPORT Jan Ernest
Sto zvířat, věrní rytíři českého ska, působí jako kapela, která se drží svého kopyta, takže je jakoby předem jasné, co se dá čekat. Postelový scény je navíc novinka, o které se dá říct, že zní skoro stejně jako její předchůdce, Jeden rozdíl tu ale je. zatímco Rozptýlení pro pozůstalé představovalo spíš solidní jistotu, do které se vejde i pár průměrnějších kusů, Postelový scény jiskří do začátku do konce. Z velké části díky vyvedeným textům, které se zpravidla točí kolem zpackaných vztahů, ale i díky tomu, že tentokrát jedna koncertní hymna střídá druhou. Pokud netrváte na symfoňáku a zvuku z Londýna, pak tenhle koncentrovaný zvířecí bujón snese srovnání s vrcholným albem Nikdy nic nebylo. A propos, v době vlády mp3 je třeba velebit i nápaditý digipack, ve kterém je CD schováno. Schválně, budete také na poslední straně marně prstíčkem hrabat?

ZVÍŘATA SE UKAZUJÍ JAKO ZKUŠENÍ MILOVNÍCI A V POSTELI ÚSPĚŠNĚ STŘÍDAJÍ VŠECHNY POLOHY
MIX.CZ Jiří Krejčík
Přestože patří k průkopníkům ska v Česku, Sto zvířat se od většiny českých skáčkových kapel diametrálně liší. Neútočí jen na první signální soustavu a dovedou posluchači nabídnout i něco víc než muziku, u které se dá pěkně vrtět zadkem. S novou deskou Postelový scény opět ukazují, kdo je v naší skáčkové džungli králem. Album sice začíná sázkou na jistotu ryčným válem Nástěnka, pak už ale Zvířata servírují i několik pomalejších a vážnějších kousků. Dechová sekce šlape perfektně, hudba pulzuje od ska a rocksteady až k jazzu a swingu a rozhodně nenudí. Zvířata se znovu můžou opřít i o výborné texty saxofonisty Tomáše Belka. Po mrtvolném Rozptýlení pro pozůstalé si tentokrát skupina zvolila téma navýsost živé-sex se všemi příčinami a následky. Mezilidské vztahy jsou znovu podány s vtipnou sebereflexí, komickou nadsázkou a prokládány trefnými postřehy jako první půl života nám ničej rodiče, tu druhou děti. Na nové desce tak může vadit jen jediná věc: Že Zvířata se tak trochu zavírají do své vlastní škatulky. Stále jsou rozeznatelná na první poslech a stále hrají skvěle. Jenže to je možná trochu problém. Na Postelových scénách znovu kopírují tentýž model, se kterým baví posluchače už léta. Sice střídají více hudebních stylů, ale pořád jde o žánry hodně příbuzné a album postrádá skutečný moment překvapení, který by vás posadil na zadek.
I přes tuto výtku jsou ale Postelový scény výborná deska. Ať si říká kdo chce co chce, postel je zkrátka ideální místo pro milování. Zvířata znovu beze zbytku vystřídala snad všechny polohy, které jim omezený prostor ložnice dovoluje, a opět přivedla posluchače k orgasmu. Příště už ale možná bude lepší zkusit experimentovat i mimo ložnici. Po dvaceti letech už totiž může sex v jedné posteli začít nudit i se sebelepším milovníkem.

PÍSNIČKY O MANŽELSTVÍ A SEXU
FILTER Veronika Koloušková
Poté, co zvířecí karavana přežila vlastní smrt po odchodu Petra Ostrouchova s albem Rozptýlení pro pozůstalé, vydala se proti proudu času a na sedmé desce se věnuje mnohem zábavnější činnosti, než je umírání. Uvnitř výborného bukletu je každý z muzikantů přikryt peřinkou, po jejímž odkrytí vyhřezne nějaká ta úchylka. Z dámy ji ovšem budete prstíčkem strhávat marně (testováno na kamarádech-nachytal se každý). Že mají Zvířata v saxofonistovi Tomáši Belkovi textařský poklad, je věc známá. Tentokrát vybásnil zpověď nástěnky v manželské poradně, morální kocovinu po náhodném sexu, trpké rozchody i plíživou tesknost osamění, která přichází v hodině mezi psem a vlkem. Vše podáno s veselou ironií, ale taky hlubokou skepsí k institutu manželství a lásce vůbec. Zrychlili, odlehčili, přibarvili a vylepšili zvuk. Kdo si s deskami Sto zvířat rád zvedá náladu, má k dispozici další návykový antidepresant, který může požívat a užívat donekonečna.

ZVÍŘECÍ SKA
ROCK & POP Milan Slezák
A máme tu novinkové album bandu Sto zvířat v devatenáctém roce existence souboru. Oproti CD Rozptýlení pro pozůstalé se jednotící téma posunulo směrem k posteli a vztahům (dlouhodobým, střednědobým i těm zcela krátkodobým). Vše podpořeno muzikou, která je chytlavá a dokáže akcentovat textová sdělení. Texty Tomáše Belka jsou plné ironie, sarkasmu, temného vtipu, ale i hořkosladkých vážnějších tónů a pokud byste chtěli vnímat jen muziku, efekt by byl rozhodně neúplný. Leckdo v nich může vystopovat s nadhledem popsané své vlastní zážitky a pocity (na to ale, pravda, musíte asi mít v dané oblasti už něco za sebou). Navíc je celá věc podáván dík hlavnímu pěveckému duu Kalina, Jelínková z ženského i mužského úhlu pohledu. Než stačíte postřehnout všechny textové a hudební vychytávky a fórky, je konec a nezbývá, než si to celé poslechnou znovu. Stojí za to prolistovat i booklet s texty a „postelovými fotografiemi“ jednotlivých členů kapely. Možná bude někomu chybět výrazný tažný hit, který by jasně čněl nad ostatními. Ten tu opravdu není, ale materiál je to vzácně vyrovnaný a silný.

HOUSER Jakub Pech
Sto zvířat jsou asi jedinou tuzemskou kapelou, jejíž popularita soustavně už skoro dvacet let stoupá a která si zároveň i na sedmé desce udržuje vysokou kvalitu, a to hudební i textovou. Na posledních dvou albech navíc hrají ve výtečné sestavě a formě, takže je to opravdu radost poslouchat. Desítka muzikantů je dobře sehraná, aranžmá má dostatek disciplíny na to, aby nikdo z nich zbytečně netrčel z harmonického celku. Autorem většiny melodií je zpěvák Jan Kalina,ale stejně jako minule se zhudebnění tří textů ujal zvukař Karel Šváb, který tentokráte více zapadl do klasického soundu Sto zvířat. Obdobně jako předchozí nahrávku Rozptýlení pro pozůstalé (2007) zarámovala „Zvířata“ tématem veselého smutnění, novinku Postelový scény zabalila do erotiky. Tomáš Belko, saxofonista a výhradní textař kapely, sepsal opět řadu komickomelancholických veršů, které zkrátka utkví. Jana Jelínková v úvodní „Nástěnce“ zpívá: „Všechno co říkám jsou banality...“ MImo jiné právě vtipní podání banalit je jednou ze silných stránek Sto zvířat. Na Rozptýlení pro pozůstalé se Belkovi snad přeci jen dařily lepší pointy a atmosféry, ale i zde má hodně co nabídnout, jde především o tuto trojici písní, které jsou na desce zařazeny za sebou: vkusně dojemná „Ikaros pro chudý“, úderná „Mrtvej pán“ a „Bez tebe“, s takřka dadaistickým refrénem. Výrazným plusem u Postelovejch scén originální booklet (s malým chytákem), který jen tak neomrzí a který podtrhuje svérázný zvířecký smysl pro humor. jak říká tvůrce jeho konceptu Jan Kalina, kapela dává nahlédnout, o mají její členové pod peřinkami.

STO ZVÍŘAT ŽIVOU DESKUO POTVRDILI, PROČ JSOU KLUBOVÁ JISTOTA
MF DNES Honza Vedral
Služebně nejstarší tuzemská ska kapela Sto zvířat loni oslavila dvacet let existence monstrkoncertem v pražské Incheba Aréně. V neděli v mnohem komornějším prostředí Paláce Akropolis křtila živák nazvaný Sto dvacet, který tam „nabrala". Z více než tříhodinového setu čítajícího na padesát písniček na album vybrali patnáctku nejlepších. Nechybějí tu koncertní jistoty jako Škola, Nikdy nic nebylo nebo Nejkratší cesta, ale ani letité Vrány nebo Píseň, které už mladí současní fanoušci kapely pamatují jen těžko.
Zvlášť pro kapelu, která hraje takovou energickou hudbu, jejíž největší kouzlo je v bezprostředním tlaku, je natáčení živáku ošemetná záležitost. Sto zvířat však hranici mezi syrovostí okamžiku a poslouchatelností vybalancovali dobře a jejich novinka má potřebný tah, aniž ho kapela za každou cenu zkrotila postprodukčními úpravami. Ne, že by k nim Sto zvířat občas nesáhli, ale jejich živák rozhodně nepůsobí, jako když ve studiu řádil Viktor Čistič, což se i v oboru „živé desky" díky technickým možnostem bohužel stalo už skoro normou. Velkou roli v tom samozřejmě hraje fakt , že tahle kapela si to se svou muzikálností a hráčstvím prostě může dovolit. A je osvěžující si připomenout, jak to zní, když jsou za nástroji živí lidé. Písnička, která už je trochu přes čáru je na desce Sto dvacet! jediná: v Podpaží (možná protože ho původně nazpívat Petr Ostrouchov) se už přeci jen Jana Jelínková pere s intonací. Ale žádný průšvih to není, je to spíš sympatické. Naopak jiným skladbám živé provedení ještě prospělo. Třeba hned v úvodu písnička o tom, že „nejkratší cesta do srdce chlapa, vede mezi žebrama", má dokonce větší drajv než ze studia. A to už tehdy stála za to. Ale co je hlavní: atmosféru celé desce navíc dodávají diváci, jejichž masivní aplausy i sborové zpívání refrénu celek víc než dotváří. Po dvaceti letech hraní Sto zvířat zkrátka svou živou deskou dokazují, že nemají co schovávat a že jednou z tuzemských klubových jistot jsou po právu.

STO DVACET!
ROCK&POP Jan Šída
Live alba by zasloužila nějakou vlastní kategorii pro recenze. Nelze je prostě brát jako obyčejné řadové desky (mají specifický zvuk i dramaturgii). Nejinak je to u vzpomínky na výroční koncert Sto zvířat v Incheba Aréně v říjnu minulého roku. Hlavním a nezpochybnitelným kladem celého díla je fakt, že se atmosféra tohoto obřího počinu podařila přenést i na CD. A to nejen díky potleskům, či hromadným zpěvům diváků. Je to i tím, že tahle kapela (či spíš big band) je dokonale vyhraná, šlape jako hodinky a mluvit o zkušenosti vokálního dua Jelínková-Kalina je skoro jako nosit sovy do Athén. Co se týče výběru skladeb, je chvályhodné, že kapela neopomněla skladby ze svých začátků (Vrány) i z doby, kdy jim vyšla deska Druhá brada v USA (Dap geo, Alžír). Kromě nich tam posluchač samozřejmě najde i nezbytné songy jako Dáma s čápem, Nejkratší cesta či Škola (je zde i jako videoklip), bez kterých by to prostě nešlo. K tomu ještě navrch ještě připočtěme kvalitní grafickou úpravu (plus plakát a booklet plný fotek) a máme co dočinění s opravdu vydařenou sběratelskou kolekcí.

STO DVACET!
INSTINKT Jindřich Goth
Ska-rocksteady komando Sto zvířat slavilo dvacet let existence a podniklo turné, z čehož vznikl tento záznam. Bohatě informačně vybavený, zde se myslelo hlavně na fanoušky, nikoliv na rychlý zisk. Sympatický počin!

STO DVACET!
GLANC
Koncert v Incheba Aréně vyvrcholilo loni v říjnu narozeninové tažení ska party bývalých kantorů, kteří své posluchače už dvacet let učí brát i ty nejtristnější životní situace s humorem. Energický "živák" s patnáctkou nových i starších skladeb stvrzuje známý fakt, že „zvířecí" koncerty patří k nejveselejším zážitkům, které tuzemská scéna může nabídnout.

STO DVACET!
TÝDEN Antonín Kocábek
Koncertní záznam z loni vyprodané Incheba Arény je tečkou za oslavami dvaceti let existence jedné z nejoblíbenějších domácích kapel.

STO ZVÍŘAT SI S CHUTÍ ZAHRAJE I V BORDELU
HUDEBNÍ KNIHOVNA Karel Souček
Početná kapela Sto zvířat je považována za jedničku tuzemské ska scény, ale její záběr je mnohem pestřejší. A ještě se rozšiřuje, což dokazuje aktuální deska s roztomilým názvem Hraju na klavír v bordelu. Zvířata natočila svoji nejbarevnější desku, která však zároveň drží při sobě. Jak to ti chlapíci v čele s Janou Jelínkovou jen dělají?
Zdánlivě jednoduše. Umí napsat skočné, zpěvné, velice melodické a rytmicky příjemné songy, které opatří nápaditými a bohatými aranžemi. A pak je úplně jedno, zda je zabalí do ska, reggae, rockového, swingového, šansonového, jazzového či šantánového kabátku. Sluší jim všechny. A navíc mají ve svých řadách jednoho z našich nejlepších textařů. SKA, REGGAE, TANGO, SWING I ROCK Desku otevírá klasické energické skáčko s výrazným refrénem a tahem na bránu Lustr. Klidnější tempo dominuje swingující skladbě G.O.P., po níž následuje první vrchol alba, lehká, vzdušná a propracovaná titulní píseň s výborně zakomponovaným klavírem a šantánovou náladou. Temperament vrací do hry Kopretiny fantasticky odzpívané Janou Jelínkovou. Její hluboký hlas doplňuje další výrazná pěvecká osobnost, Radůza. Ta si s chutí střihne Tango za generála Terreda, jehož atmosféru utvářejí housle hostujícího Vojty Lavičky. Syrovější rock přináší hravá Na římse, dalším vrcholem je Noc s operní pěvkyní, silný, přitom vzdušný song, v němž se uplatní rap i šraml.
K dalším lahůdkám velice vyrovnané nahrávky patří jemná píseň Malinký lidi či Pizza, míchající hororovou atmosféru s roztančeným ska. Z Baťůžku, ironického výsměchu spotřebitelským soutěžím, jde (alespoň na mne) velký smutek, umocněný nejen textem, ale také zpěvem. Písně typu Hotel Bellevue označuje Ester Kočičková za nátlakové šansony a přesně takovým tato citlivá a melancholická balada je. Moc rád bych se dožil doby, kdy Jana Jelínková vydá CD šansonů. To bude síla. Jana zpívá expresivněji, showman Jan Kalina citlivěji, ale vzájemně k sobě pasují, proto většinu písní nazpívali společně.
Jedenáctičlenný band šlape bezchybně, aranže dechů jsou nápaditě propracované a výborně si rozumějí s kytarami, bubny a perkusemi. Kapela má tah a energii z pověstných koncertů se podařilo přenést i na desku. KDYŽ SE TEXTAŘ STÁVÁ BÁSNÍKEM Tomáš Belko, výhradní textař, už patří spíše do kategorie básníků. Dokáže napsat vtipný, ironický text stejně jako zpracovat závažnější témata. Dokonale vládne češtinou, sází jeden neotřelý obrat za druhým, zvládá pointy a nikdy mu nechybí nadhled a hravost. Zabývá se mezilidskými vztahy, občas dost bláznivými, vychází z pocitů, ale umí i ze života přesně odpozorované příběhy.„Bůh musí milovat nešťastný lidi, proto jich stvořil tolik." Hraju na klavír v bordelu představuje po všech stránkách invenční desku. Hity na první dobrou zde střídají nenápadnější, ale o to rafinovanější písně, které se však při opakovaných posleších zadírají pod kůži. V bordelu jsem ještě nebyl, ale kdyby tam hrála Zvířata ...

STO ZVÍŘAT - HRAJU NA KLAVÍR V BORDELU
ROCK&POP Milan Slezák
Nová deska ska/swing/rock/jazz/bigbandu Sto zvířat není na první poslech. O to rafinovaněji a nenápadněji dokáže při každém dalším poslechu člověka omotávat vlákny tonů a hudebních motivů i obluzovat vtipem a neotřelými slovními spojeními či textovými tématy do té míry, až některým pasážím zcela podlehne. Některá píseň chytí dříve, jiná později, některá se zasekne aspoň drápkem, nějakým svým úsekem, který donutí k pozornosti. Uchráněn by před tím mohl snad jen ten, kdo si zacpe uši a nebude chtít slyšet. A ti, co spadli do " Bordelu" bez ochrany? Těm asi nebude pomoci. Žánrové rozdílnosti jednotlivých písní drží pohromadě specifický " zvířecí" sound. Ten ale kapelu nijak nesvazuje a neomezuje. Po svém se tak dokáže zhostit Noci s operní pěvkyní s nádhernými názvuky pokleslého šramlu, zabudovat rocknrollovou kytaru v písni Malinký lidi, i uchopit vlastně hororovou atmosféru a téma v songu Pizza (fanfára jak z thrilleru Michaela Jacksona je totální bomba). Sto zvířat zkrátka potvrdili, že nejen při vystoupeních, ale i na deskách si drží svou laťku.

LOŽNICOVÉ OČI A LIDIČKY, ROZVERNOST KAPELE STO ZVÍŘAT SLUŠÍ
MF DNES Honza Vedral
Nová deska Sto zvířat se nese ve znamení návratů. Nejenže ji nahrávali s producentem Milanem Cimfem, ale v " řachandě" na druhou dobu připomínají i své divadelní kořeny. Album ještě otvírají na jistotu. Písnička Lustr je dvouapůlminutovým zúročením všeho, čím si skupina za dobu existence získala fanoušky. Nechybí rychlý rytmus, přesná dechová sekce se štěkající trumpetou a samozřejmě ani vypointovaný text Tomáše Belka o holce, co" má ložnicový oči", ale z pusy jí lezou slova jako " človíček" nebo " lidičky". K podobnému funkčnímu modelu se na desce vrací hned několikrát (Kopretiny, Rádiohit ), mnohem zajímavější začne být, když kapela opustí svoje standardy a začne si hrát a trochu teatrálně blbnout. Třeba jenom takovou drobností, jakou je odkaz na Michaela Jacksona v dechové lince skladby Pizza. Nejvíc se povedla šantánová titulní písnička, ve které se kapela obešla bez dechů, ale zato si pohrála s vokálními harmoniemi. I tady se o to zasloužil Belkův text a zvláštní melancholie, kterou dokáže postavit i ty nejveselejší melodie na hranu propasti. "Hraju na klavír v bordelu, v bordelu svýho života, a to co k sobě připoutám, pokaždý na prach semelu," zpívá v ní frontman Jan Kalina. Sympatickým úletem k divadelnické minulosti, kterou v sobě Sto zvířat mají i po několika změnách sestavy, jsou písničky Tango za generála Terreda a Noc s operní pěvkyní. Ta první zaujme i souhrou hlubokých ženských hlasů. Janu Jelínkovou tu netradičně doplňuje písničkářka Radůza. Deska Hraju na klavír v bordelu je plná zvláštních příběhů i nejednoznačných nálad. Na písničky jako Hotel Bellevue si fanoušci tanečních dupáren budou muset asi chvíli zvykat, ale je dobře, že se do nich kapela pouští. I díky tomu je novinka povedená. A ani nevadí, že stín svých nejlepších desek Sto zvířat nepřekročili.

STO ZVÍŘAT: HRAJU NA KLAVÍR V BORDELU
INSTINKT Honza Dědek
Novinka jedné z nejslavnějších tuzemských kapel v žánru ska je víc než jen veselé křepčení ve svižném rytmu. Kromě ctění stylu se tady ozývá i tango, šanson, burleska či kabaret, ale lehkou hudební melancholii projasňují začasté velmi vtipné texty, jako třeba v písni Rádiohit : "Rádiu písně musí být šity, šity na míru". Škoda, že z toho nejspíš žádný rádiový hit nebude... Ostatně sama kapela přiznává, že tahle deska má své mouchy. A každý je může hledat v bookletu - pokud objeví všechny, vyhraje řadu hodnotných cen a zážitkových dárků. Osobně jsem jich napočítal pět...

KMOTŘI V BORDELU A ŠITY NA MÍRU
TÝDENÍK ROZHLAS Milan Šefl
Kapela Sto zvířat je už dvě desítky let klubovou jistotou se zahraničním přesahem a ač její originalita posluchače zasáhne právě že nezprostředkovaně z koncertních podií, jsou i řadová alba českých průkopníků stylů ska a rocksteady pozoruhodně odsýpajícími nahrávkami. Nejinak je tomu v případě jejich osmého studiového snímku Hraju na klavír v bordelu. Skupina s kmotrovskou image si stále zachovává přednosti, kteréji už v jejích začátcích vyčlenily z davu průměrných. Jde o lehkost, s níž v písních mísí exotické taneční rytmy se zemitým bigbítovým základem a zvláště o textařský dar přesného a osobitého humoru vlastní zakládajícímu členovi Tomáši Belkovi. Autor černěhumorných perliček typu "Nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama..."(ta ovšem vynikne teprve v přednesu zpěvačky) má jinak v kapele na starost saxofon a společně s majitelkou velehlubokého altu Janou Jelínkovou a ústředním showmanem , kapelníkem a zpěvákem Janem Kalinou tvoří léta osu formace, jejímž hlavním a sympaticky neskrývaným cílem je bavit - případně přivést tancechtivé do varu. Jedna z nejžádanějších koncertních skupin na české scéně sestavila svou albovou novinkou ze čtrnácti skladeb. Některé už skalní publikum dobře zná z živých vystoupení (Lustr, Gauč, ovladač a pití), jiné mohou překvapit temné Tango za generála Terreda, v níž se Jana Jelínková dělí o vokální part s hostující Radůzou. O té nejambicioznější písni však rozhodli autoři Kalina a Belko předem - důvtipnou parodii Rádiohit s ironickým dvojsmyslem adresovaným rozhlasovým hudebním dramaturgům: " Tohle je rádiovej hit, na jemným notovým papíru, rádiu písně musí být šity, šity na míru! ". Tak tahle se do selektoru taky nevejde..

ZVÍŘECÍ BURLESKA
GLANC Veronika Koloušková
Češi už dvaadvacet let rozumějí řeči zvířat. Nese to totiž jisté výhody. Písničky desetihlavého ska ansámblu mají tu moc smést z člověka stres i tíseň a učí vnímat trable a milostné peripetie z té veselejší stránky. Když se nezačnete chechtat průšvihům jejich protagonistů, jimž bravurní textař Tomáš Belko připravuje vskutku nezáviděníhodné situace, dáte se alespoň do nekontrolovatelného tance. Minulá deska řešila vztahové karamboly, novinka přivádí na scénu defilé pofidérních existencí v hávu pokleslé burlesky a temnějších nálad. Máme tu vraždící monstrum (v písni Pizza zní motiv z Jacksonova Thrilleru), hotel sebevrahů, ale i klasického " zvířecího " nehrdinu, jenž v písni Na římse mrzne ve slipech za oknem, protože se milence nečekaně vrátil manžel. Album s hostující Radůzou má své mouchy (na přebalu trůní jedna z nich). Není to láska na první poslech ani taková švanda a síla jako obvykle. Kdo má ale tuhle tlupu rád, bude spokojeně ržát i tentokrát.

DALŠÍ POVEDENÝ VEČÍREK, TENTOKRÁT V BORDELU
KOULE.CZ Hana Slívová
Sto zvířat na to jdou dobře. Nové písničky předkládají postupně na živých koncertech, například úvodní píseň Lustr ze současné desky Hraju na klavír v bordelu hrají živě minimálně dva roky, G.O.P. alespoň rok. Při poslechu CD tedy jde spíš o vřelé setkání se starým známým než o zdvořilostní fráze při prvním posezení u kávy. Nové album navíc obsahuje několik pecek, které budou naživo v žánru ska zaručeně fungovat jako afrodiziakum. Skladba Hraju na klavír v bordelu se opatrně spouští po klavírní nitce, která napovídá, že půjde o něžnou baladu o opravdové shakespearovské lásce. Mince se ale otočí a namísto tklivé panenské písničky přijde zoufalý, ale zároveň rozverný usilovně šlapající song. Anebo důmyslně vypointovaná Na římse je zábavná a její téma životaplné. Hudbu pro novinku skládaly tři chytré hlavy, z nichž každá má charakteristický rukopis. Muzikantské písmo Honzy Kaliny, které decentně sdružuje ska s rockem, je fanouškům dobře známé už od prvního alba Sto zvířat. Dílo Karla Švába patří na desce k těm jednodušším, na druhou stranu třeba právě Lustr naživo výborně odsýpá. Nejexotičtěji vypadá kytarista Jan Šobr, který se do komponování pro Zvířata pustil letos poprvé. Drží se skáčkového zadání, přitom se nebojí vložit do písní více funky a jakousi temnou teatrálnost. Příště víc takových! Největší psychopat je ve zvířecím týmu Tomáš Belko, jehož nepochopitelně inteligentní texty baví jako vždycky nejvíce. Mezi nejvydařenější výtvory se tentokrát řadí Na římse, Noc s operní pěvkyní, Malinký lidi nebo Baťůžek. V tomhle nenápadném saxofonistovi je ohromná kreativita, Belko musí být jeden z těch bláznů, se kterými se nebudete nudit, ani kdybyste chtěli.

STO ZVÍŘAT - HRAJU NA KLAVÍR V BORDELU
KOLÍNSKÝ DENÍK Zdeněk Hejduk
Přestože nové album otevírá skladba Lustr, což je klasické odpichové skáčko se sloganem " ta holka má ložnicový oči ", je to deska velice hudebně pestrá. Následující G.O.P. směřuje do swingu s varováním " co když jsou kecy s televize, jediný pravdy, který platěj", titulní Hraju na klavír v bordelu je pak zcela bez dechů s dominantními klávesami. S písničkou Kopretiny se kapela zase vrací ke skáčku, aby styl opět porušila ve skladbě Tango za generála Terreda s rytmem obsaženým v názvu, zpěvačkou Radůzou za mikrofonem, Filipem Nebřenským s několika nástroji, houslemi Vojty Lavičky z Gipsy CZ a akordeonem Radka Pobořila z Čechomoru. Na římse je hříčka o bilancování nahého muže stojícího na římse, Noc s operní pěvkyní je příběhem v rytmu skáčka, v Pizze si výhradní textař alba Tomáš Belko vybral snad jedinou slabou chvilku a Baťůžek si dělá srandu ze spotřebitelských soutěží. Hotel Bellevue připomene náladu šantánů první republiky dotvořenou vokálem Páji Bohatého, Rádiohit paroduje vybírání skladeb do éteru a závěrečná Krátkozraký Viktor v jedné z pasáží připomene skladbu Michala Prokopa. Nejen na desce, ale především koncertně Sto zvířat se svítícími lampičkami, neonovým nápisem hotel Bellevue a hlavně nasazením potvrdilo, že kapela definitivně patří do první české klubové ligy.

STO ZVÍŘAT A JEDNA VČELA
LIDOVÉ NOVINY Tomáš. S. Polívka
Sto zvířat, jedna z nejneposednějších českých kapel na nové desce Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách slibuje, že ve vašem dítěti probudí zvíře. Tedy pokud se už dávno neprobudilo samo. Rodičům pak pomůže uniknout protivné "dědkovské" zapšklosti. Deváté řadové album Sto zvířat je v tom nejlepším smyslu slova infantilní. Spolehlivě baví drobotinu (autor to má testováno a ověřeno). Nejde ovšem o sbírku ryze dětských písní, zalíbení v ní najdou i hraví dospělí.
Vtipnost textů bývá u Sta zvířat pravidlem. Tentokrát se ovšem podařilo shromáždit přímo bonboniéru nápadů. Někdy jde o humor opravdu dětsky odzbrojující. Verše " proč jsou tak scvrklé tibetské lamy, to že jim od větru osychaj tlamy" zřejmě opravdu pocházejí z nalezeného kufříku plného textů z dětství, který našel textař a saxofonista Tomáš Belko na půdě rodného domu. Další kusy jsou vyloženě dospělé. Pointu Ukolébavky, výtečně pěvecky i herecky podané Janou Jelínkovou, okamžitě hluboce ocení každý, kdo aspoň jednou uspával děcko. Nad osudovostí některých hravě podaných pravd může i zatrnout. Do živého tnou Husokachny, které pod záminkou hry se složenými slovy netematizují nic menšího než xenofobii. Album nepostrádá ani zábavnost hudební. Sto zvířat v čele s komponistou, perkusistou a zpěvákem Janem Kalinou se neomezovalo jen na ska, styl s kapelou nejčastěji spojovaný. Zvířata nehrála nikdy "čistý" žánr, jenže tentokrát se rozmáchla mimořádně doširoka. Od doowopové Lorety přes pochod Příběh opravdového mlže až k pseudoorientálním Fakírům. Přitom zůstal zachován typický "zvukový rukopis" Sta zvířat včetně chytlavé, leč nevlezlé melodičnosti.
Album věnovali členové kapely svým "18 malým a velkým dětem". Když se odváží kazit svoje potomky samotní tvůrci, projdou vtipné písně i rodičovskou cenzurou posluchačů Sto zvířat.

TLUSTEJ CHLAPEČEK SE VČELOU V KALHOTÁCH UČÍ DĚTI ZDRAVÉMU CYNISMU
MF DNES Jan Vedral
Fanoušky přední tuzemské ska kapely Sto zvířat může nové album na první pohled překvapit. Jmenuje se Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách a hlavní tvůrčí dvojice kapely, kterou tvoří zpěvák Jan Kalina a textař a saxofonista Tomáš Belko, ho pojala jako desku pro děti. Už od úvodního songu Nechutná čivava je zřejmé, že výsledek nebude nic pro upejpavé stydlíny, ale spíš pro grázlíky a drzouny, kterým nevadí zpívání o sněhulácích z nudlí a ušního mazu, případně variace na slušné významy slova "vole" v následující ptačí ódě Potkala vrána pelikána. Ani v tvorbě pro nejmenší se totiž Tomáš Belko, který po právu patří k předním tuzemským textařům, nevzdal svého cynického pohledu na život. Texty na desce sice znevažuje líbezný svět hodných tetiček se sklony k šišlání, ale dokáže pobavit i starší posluchače, kteří mají poetiku a pointy kapely Sto zvířat rádi. Některé písničky mohou být pro nejmenší trochu překombinované, ale v těch případech to kapela dohání důrazem na silné melodie a aranže, které ještě podtrhuje skvělý sound desky. Z nabídky současné tvorby pro děti patří Sto zvířat - ve všech smyslech toho slova - k tomu nejkrutějšímu.

STO ZVÍŘAT: TLUSTEJ CHLAPEČEK SE VČELOU V KALHOTÁCH
ROCKPOP Milan Slezák
Sto zvířat o novém materiálu tvrdí, že je vlastně pro děti, ale bát se toho rozhodně nemusíte. kapela si stále uchovává jasný zvukový rukopis a hravost jak v muzice, tak v textech Tomáše Belka. Je to vlastně už trocho samozřejmostí a to i přesto, že se vydala po cestičkách různých žánrů. Dočkáte se tak třeba "zvířecího" rockabilly, swingu, ethna, reggae, ska a dalších. Přesto že se jedná o písně lehce netypické, dá se celkem předpokládat, že některé kousky se mohou směle objevit a usadit v běžném koncertním repertoáru souboru. Nebude to asi milá kraťoučká hříčka Ouzko ani recitovaná Před ložkami, která jenom potvrzuje pozici Tomáše Belka coby zdatného slovního žongléra a nejspíš ani pochodová Příběh opravdového mlže. Ovšem tyto "odbočky" zase přispívají k pestrosti a různorodosti desky. Ustálená fráze, že si každý může najít to svoje, platí pro toto album jako pro málokteré jiné.

STO ZVÍŘAT: TLUSTEJ CHLAPEČEK SE VČELOU V KALHOTÁCH
GLANC Veronika Koloušková
Zvířecí tlupa vydala báječnou desku pro otrkaná dítka (i dospělé!), která si při veselých písničkách s lahůdkovými texty nejen báječně zakřepčí, ale dozví se, že "vole" není sprosté slovo, po čem se místo pšouků tiše zvoní nebo jak se stát opravdovým mlžem.

STO ZVÍŘAT NATOČILI SVÉ NEJDOSPĚLEJŠÍ ALBUM. PRO DĚTI
IREPORT Martina Černá
Nejvýraznější maják na tuzemské ska scéně se začátkem prosince vytasil s další deskou. Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách nese označení "vhodné pro děti" a Sto zvířat se tak definitivně stávají rodinnou kapelou. U téhle partičky byla hravost slyšet i vidět vždycky. Generačně nevyhranění se teď rozhodli zaměřit i na ty potencionálně nejmladší posluchače. Ačkoliv by deska mohla být specifickou encyklopedií přípravy na život pro nejmenší, pořád je to z dílny Sto zvířat. Tedy textově řízné, hudebně svěží a značně hravé. A především, to nejdospělejší, co kdy natočili! Skočná partička poskládala leporelo z hravosti. Okrajově vyšlápla i do jiných žánrových cestiček. Vedle očekávatelných reggae rytmů jejich kolekce přesahuje i do tónů swingu, ethna nebo latiny. Nebojí se ani a capella songů či až pochodových melodií. Hudební pestrost v 15 kouscích je obohacená recitovanou rýmovačkou, která nabízenou širokou paletu efektivně doplňuje. Pojítkem celé desky se pak stává pro kapelu typické výrazné frázování.
Vedle živých aranží je to hlavně textová stránka, která na celém albu dokáže tak pobavit. Specifická poetika dvorního textaře a tenorsaxofonisty Tomáše Belka dostává s dětským pozadím speciálně sarkastický a vtipný nádech. Hra se slovy, místy vypravěčská nit i střídání vokálů nutí text s napnutím vnímat, zachytávat propašované odkazy a občas se i pousmát. Často lehce bizarní spojení skutečně místy navrací do dětství a nechávají vybavit vzpomínky na základní školu.
Spojení textů s bohatou hudební aranží potvrzuje dojem, jakým Sto zvířat působí. Jejich muzika je bezesporu hodně baví, z desky to je cítit v každém tónu.

TLUSTEJ CHLAPEČEK OKOUZLÍ DĚTI I JEJICH RODIČE
HUDEBNÍ KNIHOVNA Karel Souček
Novinka desetičlenné partičky Sto zvířat je stejně rozpustilá, hravá, invenční a stylově pestrá jako celá dosavadní tvorba kapely, která se už dávno nevěnuje pouze ska. Děti se tak nenásilnou formou mohou seznámit i s hudebními styly, které běžně v rádiu neslyší. Mimo jiné s reggae, world music, latinou, rockabilly i swingem. Poetiku a vyznění desky naznačuje již úvodní Nechutná čivava s tradičně chytlavým rytmem, nápaditými aranžemi, výraznou melodií a opravdu vtipným textem. Pravda, trochu hnusným (nudle, ušní maz, lupy), ale kdo takové strejdy neznal... Potkala vrána pelikána je velkým pěveckým sólem Jany Jelínkové, kterou chválím kudy chodím a její dcery. Lamy a větrolamy zdobí pohodový rytmus a skvostná, flétnou provoněná melodie. V Loretě opouští skupina ska a míří ke spirituálu a navíc dokazuje, že i o prdění se dá zpívat poeticky.
Stylová pestrost je typická pro celé album a Chlapeček je zřejmě nejbarevnější deskou Sto zvířat. Nechybí zde vojenský pochod (Příběh opravdového mlže), etnická hudba (Fakíři), melodické ska lahůdky (Uklízečky, Sušená švestka), kombinace rockabilly s country (Hacienda), popová balada (Ouzko) nebo pohodové reggae (Chytrák). A v Ukolébavce dostane prostor balada, dechovka i rock, vždy v závislosti na stavu usínajícího dítěte.
Hudba Jana Kaliny je nápaditě propracovaná a hravá, působí velice lehce, vzdušně a přirozeně. Navíc si kapela dala záležet na začátcích každé ze 16 skladeb, vždy ji otevírá nějaký zajímavý hudební motiv, recitace, výkřik, vtípek. Kalina se rozhodně dětem nepodbízí, jeho melodie si s chutí poslechnou i dospělí.
K dětským posluchačům promlouvají spíše Belkovy texty. Jsou hravé a invenční, posluchače zavedou nejen do světa zvířat, ale i mezi různé strýčky a tetičky, uklízečky, sedláky, tlusté chlapečky nebo děti fakírů. Tomáš Belko opět prokázal svůj cit pro jazyk, tvůrčím způsobem si hraje se slovy, klidně upraví rozpočítadlo či dětskou říkanku. A stejně jako Kalina bere děti jako rovnocenné partnery.

NEJEN O ZVÍŘÁTKÁCH ROCKPOP Ondřej Fencl Pouhý rok po albovém zářezu Hraju na klavír v bordelu přišla neúnavná zvířecí smečka s další, netradiční deskou. CD Tlustej chlapeček se včelou v kalhotách je tak trochu pro děti, tak trochu pro rodiče, ale vlastně spíš pro všechny. Pestré jak podzimní stráně, hýřící nápady, vtipné...tak jako jeho tvůrci.

LIDOVÉ NOVINY Tomáš S. Polívka
Skupin inspirovaných ska jsou u nás desítky, ale Sto zvířat jsou parta jedinečná. Vyděluje se hlavně kontrasty posmutněle vtipných, sarkasticky milých i poeticky hrubozrnných textů Tomáše Belka. A také osobitým zvukem, zahrnujícím řadu žánrových přesahů. Platí to i pro jubilejní, desáté album Ministerstvo mýho nitra, jehož vydání pěkně vyšlo na 25. výročí vzniku kapely. "Nic není ujetý tak jako realita", zpívá Sto zvířat v písni "Průvod". Kapela vlastně tímhle sloganem vystihla podstatu svojí tvorby. Dokáže udělat cirkus, kabinet kuriozit, kaskádu slovních hříček a ohňostroj potrhlostí i z těch nejběžnějších životních situací a myšlenek. Vykreslení reálií a pocitů přitom působí mimořádně plasticky. Výjevy popsané v písních "Pět ráno" a "Knajpa" doslova vidíte před očima. Pro texty Sto zvířat je typické, že se upřímně zasmějete a zároveň vám zatrne. Tentokrát Belko humorně nadhazuje ještě vážnější věci než dříve. "Píseň proti plynatosti" začíná jako bohapustá legrácka na účet "slev a akcí", ale pak vybafne nebezpečným "I když v nás Bůh už nevěří a místo něj nám zbylo lhaní, jsme tady s nohou ve dveřích...".
Na první poslech absurdní "Průhledná kočka" je zase zamyšlením nad pomíjivostí a "Jako tolikrát" nad dobrovolným zbabělým živořením a plýtváním darovaným časem: "Ne jestli po smrti bude život, spíš jestli je život před smrtí". A tak mrazivé vyjádření pocitu samoty jako v pointě zdánlivě jásavé skladby "Být sama", podtržené pěveckým výrazem Jany Jelínkové, se neslyší často. Dočkáme se ovšem i happyendů, třeba v příběhu panáčka a panenky v "Toilette Love Story".
Kouzlo Zvířat samozřejmě nespočívá jen v textech. Jinak by kapela nemohla se ctí hrát v USA, Francii, Německu či Švýcarsku, kde na ni netrsali určitě jen krajané. Rytmika je dávno příkladně sehraná a nevytratil se ani cit pro chytlavé melodie. Kapela zde navíc posílila o hosty dechovou sekci a zpestřila zvuk houslemi či akordeonem. Přestože slyšíme převážně odsýpající variantu zvířecího ska, nic stylově čistého nečekejte. Naštěstí! Kapela si vyzkoušela třeba zkombinovat jamajské rytmy a funky ve zmíněné písni "Průvod".

MUSICSERVER Ondřej Hricko
Novince Sto zvířat nechybí vtip, skočné melodie ani skvělé texty Tomáše Belka. Jako každé jiné jejich album má alespoň pár opravdových hitů, které zní na desce dobře, ale zejména naživo je to skutečná lahůdka. Hned úvodní otvírák "Struny podzimu" je po všech stránkách typickou skladbou kapely. Houpavý rytmus, melancholický text a úderný refrén je namíchán báječně. Tomáš Belko si se slovy hrát skutečně umí. Dokazuje to nejen v milé záchodové "Toilette love story", o zamilovaném panáčkovi ze záchodových dveří, ale i v úsměvné "Překrásná muž", ve které si muži a ženy své role prohodili: "Šla překrásná muž po ulici, za ní se divný žena vlek, tvář zjizvený po neštovicích, v očích ten žena krutá vztek". Naopak skladby "Dvakrát třikrát" či "Průhledná kočka" zdobí především skvěle napsané melodie Honzy Kaliny a taneční feeling, který nutí skákat a pařit. A i když je aktuální nahrávka oproti jiným deskám Sto zvířat trochu pomalejší, stejně je Ministerstvo mýho nitra od začátku až do konce neskutečně zábavná ska párty. Těch dvacet pět let na scéně začala kapela slavit bezpochyby úspěšně.

ROCK AND ALL Roman Jireš
Na jubilejním desátém albu si všechna zúčastněná "zvířata" dala záležet. Po odpočinkovém "Tlustém chlapečkovi se včelou v kalhotách", určeného spíše dětem, se kapela hned v první písni spolu s Čajkovským naladila na "Struny podzimu" a je jasné, že tentokrát se mají na co těšit dospělí. Pro album s texty Tomáše Belka a hudbou Honzy Kaliny je typická žánrová pestrost. Výletem do jiných, byť hudebnímu zvěřinci blízkých stylů, je vedle klasické muziky také swingující "Toilette Love Story!, trochu popové " Dvakrát třikrát", reggae s hostujícím Vincentem Richardsem "Pět ráno", trochu parodie na happy songy "Píseň proti plynatosti", samba "Jako tolikrát" nebo rock v úvodu "Dvacet pět!". Jistý posun od nevázané veselosti k blížícímu se stáří je znát v textech, ale nebojte se, pořád jsou to ta milá zvířátka včele s pracovitým Kalinou a nepřehlédnutelnou i nepřeslechnutelnou zpěvačkou Janou Jelínkovou. Ostatně to, že po úvodním Čajkovském patří poslední tóny na albu Madness a jejich "It Must Be Love" hovoří samo za sebe.

ROCK & POP Vladimír Savec Šťástka
Už dlouho mi čtyřicet minut neuteklo takhle rychle! Což jest neklamným důkazem toho, že desátá řadovka slovutných Sto zvířat je výborně stravitelná. Nekoná se žádné překvapení, Sto zvířat jsou stále perfektně naladěný orchestr, na nějž si už posluchači zvykli. Autor všech textů Tomáš Belko píše o životě svých vrstevníků s vlídným nadhledem. A pokud se pustí do vymýšlení nepravděpodobných příběhů, výsledek má vtip. Hudebně mě nejvíc dostalo "Pět ráno", čímž vzdávám hold nejen Jendovi Kalinovi, autorovi hudby a aranžérovi tohoto alba, ale vlastně všem zúčastněným muzikantům. A když to tak rychle uteklo, tak si dám ještě jednu rundu. A zase pěkně od jedničky do čtrnáctky!

INSTINKT Honza Dědek
Desáté album navrací Sto zvířat zpátky ke kořenům. Čtrnáctka písní nesoucích se na vlnách funky, latiny a dalších hudebních stylů je dárkem k pětadvacátému výročí kapely s důkazem, že tragikomika a cynismus nemusejí být vždy jen na škodu. Tenhle hořkosladký koktejl vypijete na ex!

TÝDEN.CZ Antonín Kocábek
Hořkosladkost, trocha bizarností a cynických úšklebků. Tomáš Belko ve svých textech opět dokáže odpozorovat a vytáhnout ze všednodennosti důležitá témata a zamontovat je do příběhů, které občas jakoby vypadly z Tarantinových filmů. "Nic není ujetý tak jako realita", ze skladby "Průvod" je slogan, který by mohl být mottem nejen celého alba, ale kapelové tvorby vůbec. V druhém plánu pak písně odrážejí pocity padesátníků ve stylu pořekadla "Mládí v háji a do důchodu daleko". Se ctí a leckde zábavně. Hudebně kapela opět dokazuje, že ačkoli základní linie ska je jasná, ani v nejmenším jí nedělají problém drobné výlety jinam, které pochopitelně skladby zpestřují a způsobují i to, že nelze mluvit o stagnaci. Hudbu si téměř výhradně vzal na starost frontman Honza Kalina, ale blýskl se i stálý host Filip Nebřenský. Propracovanost a instrumentální jistota ve spojení s temperamentem a optimistickým přístupem zúčastněných udržují kapelu ve hře.
Ano nejsou tu tak nadčasové skladby jako "Alice se dala na pití" nebo "Dáma s čápem", ale přesto se tu jistě pár zástupců do stálého repertoáru vyloupne. V předposlední skladbě kapela sarkasticky komentuje své výročí: "Víš jakou to dalo práci, vytvořit si rezignaci, kolik mě to stálo let, nechtít změnit svět?". Právě tady je k nové desce klíč. Pokud ten úhel pohledu přijmete, není těžké dospět k závěru, že i tentokrát zvířena obstála se ctí.

HUDEBNÍ KNIHOVNA.CZ Karel Souček
V pětadvaceti letech by měl být člověk plný elánu a energie. A také chuti objevovat nové cestičky i když zkušenosti nasbíral a tuší, v čem je dobrý. Jak by tomu ale mělo být s pětadvacetiletou kapelou? Sto zvířat sobě i svým fanouškům nadělilo k 25. narozeninám nové album Ministerstvo mýho nitra. A o síle, energii a elánu se nemá smysl příliš rozepisovat, protože těch mají Zvířata na rozdávání a mnohé služebně mladší kapely by jim mohly závidět. Strhující, dechy pohánějící a dech beroucí energii, tah na bránu a temperament, tak typické pro koncerty, se podařilo přenést i na desku. Navíc jejich další porci dodává množství hostujících muzikantů, mezi nimiž vedle vokalistek vyniká tenorsaxofonistka Markéta Smejkalová a multiinstrumentalista Filip Nebřenský. Sto zvířat ví, v čem jsou dobří. Tedy svižné, roztančené skáčko s chytrými texty. V souvislosti s Ministerstvem jsou ale důležité ony nové cestičky, kterými se kapela nebojí vydat. Hlavně díky tomu její muzika nestagnuje. A na novince se v tomto ohledu vypravila nejdál, kromě ska, reggae a rocku zavítala do vod funky, jazzu či latiny. Proto je Ministerstvo mýho nitra dosud nejpestřejším, nejpropracovanějším a nejbarevnějším albem Zvířat.
Ale vezměme to od začátku. Album odstartuje pohodové skáčko "Struny podzimu", kde se objevuje pro Tomáše Belka typický hořkosladký text: "V létě mám pocit, že budu žít věčně, na podzim, že nejvejš do zejtra". V další pohodové skladbě "Překrásná muž" pokračují hrátky s češtinou, přitom nejde o samoúčelnou slovní exhibici, text o obrácených rolích mužů a žen dává smysl a má i přesah. "Toilette Love Story" je hudebně i textově nápaditým songem o lásce s prvky jazzu, pomalejší ska s vynikajícím zpěvem Jany Jelínkové představuje "Dvakrát třikrát". V "Průvodu" Zvířata dokazují, že jim sluší i funky a moderní zvuk. Melodickou lahůdku se silnou atmosférou nabízí "Průhledná kočka". Stejně výrazná atmosféra zdobí "Pět ráno", jen snový rozměr je nahrazen temnějším, syrovějším. Co také čekat v pět ráno ve velkoměstě? A pod kotel přiloží i hostující Vincent Richards, prezentující jamajské reggae, výrazně se lišící od toho českého.
Příjemně, skvěle šlapající "Píseň proti plynatosti" přechází v posmutnělou latinu "Jako tolikrát". Následuje rytmicky i melodicky zajímavé "Vězení" s hodně chytlavým refrénem, což platí i pro lehkou, vzdušnou "Knajpu" s výraznými houslemi Vladimíra Pavlíčka. Píseeň "Být sama" potěší všechny muže a to nejen textem, ale i šansonovým zpěvem Jany Jelínkové. Lidi ve středním věku potěší svižný song "Dvacet pět!" a celé album uzavírá taneční záležitost "Smí Honza ven?".
Hudba Zvířat šlape jako dobře namazaný stroj a ani žánrové úkroky jim nedělají absolutně žádné problémy. Zpěv Honzy Kaliny se výborně dopleňuje s Janiným, což ještě podtrhuje řada doprovodných vokálů. Hravé Belkovy texty nemají daleko k poezii, nejsou prvoplánové, vyžadují soustředěnější poslechy, ale trefně hlavně v pocitech zachycují vztahy, touhy, sny a obavy. Tenhle narozeninový, krásně zabalený dárek si muzikanti i fanoušci prostě zaslouží.

ROCK & POP Milan Slezák
I na novinkovém albu se znovu potvrzuje, že desky kapely Sto Zvířat nejsou těmi, které na první poslech vzbudí bezbřehé nadšení, a než by si je člověk pustil třeba počtvrté, raději je odloží pod hromádku cédéček. Takové zacházení s tímto stříbrným kotoučkem rozhodně nehrozí. Sto zvířat se svým typickým soundem, nezaměnitelnými texty Tomáše Belka a v muzikantské i pěvecké formě vyrážejí opět na výlety do hájemství různých žánrů, aby se jich chopili tak nějak po svém a jejich vlivy přetavili do výsledného pestrého stylového mixu alba. Přes zmieňovanou pestrost nepůsobí deska nijak roztříštěně a nenarazíte zde na nic, co by nepatřičně či rušivě vyčnívalo mimo ostatní materiál. A postupem času se proposloucháte i k hitovkám , které si budete chtít poslechnout znovu a znovu. Samozřejmě každý vidí hit někde jinde, ale třeba hitovka Struny podzimu, krásně mírně potemnělá Pět ráno s toastingem hostujícího Vincenta Richardse, netuctově hudebně pojaté Vězení nebo závěrečný dvojblok Dvacet pět! a Smí Honza ven? jsou dostatečně silné na to, aby si vydobyly místo v koncertním playlistu. Ministerstvo, jako je to zvířecí, rozhodně svoje opodstatnění má.