Deník z USA
Stow Zweerzhot: DROOHAH BRAHDUH (Tomáš Belko, 1996)
Úvod
Dejme tomu, že jednoho dne vám váš známý z Prahy představí svůj nový projekt. Zaplatit natáčení CD, promotion a českou šňůru jedenadvaceti koncertů kapele z Bangkoku. Navíc by jim chtěl zaplatit letenku a auto z půjčovny. Asi byste se mu vysmáli a mluvili o vyhozených penězích. Vydavateli firmičky True Grit Records z Washingtonu, DC, Patricku ODonnellovi se asi nikdo dostatečně nevysmál, a tak my, Sto zvířat z Prahy jsme jednoho dne stáli na letišti JFK v New Yorku s hromadou nástrojů a zavazadel, nedůvěřivě mžourali, palce v puse, připraveni exhibovat po celých Státech a prodávat naši desku Druhá brada (vyslovuj viz titul), made in USA.
Teprve na letišti jsme pomalu začínali věřit, že to celé není vtip, a tak nikdo bezpečnostní techničce společnosti Delta Airlines neřekl, že mu zavazadlo balil kolumbijský spolubydlící a nikdo v dotazníku žádosti o vízum nezaškrtl, že do USA letí za účelem genocidy a terorismu.
Osoby a obsazení
…… a tohle je náš necenzurovaný deník:
Pátek 30. srpna
Hodinky nám všem ukazují stejně špatně, rozvalujeme se na lavičkách s ospalým přiblblým výrazem, okem zarudlým a znaleckým koukáme černoškám po nohách, ruch letiště graduje a zas opadá a my postupně nervózníme, protože nikde nikdo, žádné květiny, běhouny, uvítání, prostě nikdo pro nás nepřijel. Honza s Arnoštem kouří doutník a zbytek kapely ucucává teplou vodu. Účetní Pacovský a Sirupčík marně telefonují. Je vedro, přesné vedro. Míjí první hodina. Druhá. Pak přijel. Sorry. Zacpaná dálnice. Well!
Cpeme se do velkého bílého Dodge pro 15 lidí s kouřovými skly a ihned jedeme směr New Haven, kde za dvě hodiny začíná první koncert. Sotva stíháme vybalit nástroje z beden, tlačíme se v úzké chodbičce plné haraburdí, voskové kalíšky teplé vody jako občerstvení, zmatek, únava, slabá předkapela, dvacet lidí v sále, Honza má na pódiu torzo bicích a už se plazíme na scénu, málem usínáme za mikrofonem, neslanost, nemastnost a mátožný sound. Po vlažném potlesku naše somnambulní partička odplula do vozu a probudila se až v NYC nad ránem. Hledáme dům, kde máme spát, desetkrát jedem kolem jedné pumpy, ztrácíme naději… ale nakonec úspěch! Malinkatý byteček, A., H. a T. raději spí v autě a zdá se jim zběsilý přeleželý sen.
Sobota 31. srpna
Zmačkané obličeje v záři poledního slunce. Čekání na koupelnu a odjezd za turismem. Hot dog pod World Trade Center, A., H., L., J. kupují svoje první americké pivo – "root beer", ale brzy zjišťují, že se jedná o otřesně sladkou limonádičku s chutí a konzistencí rozpuštěných punčocháčů, nikoli o pivo, fuj! A hele! V Tower Records na Broadwayi prodávají naši desku, padá nám čelist.
Wetlands na Manhattanu, narvanej klub, ska večer, hrajeme třetí z pěti kapel. Tóma spí v šatně, zatímco se mu u hlavy rozehrává dechová sekce jedné z předkapel. Sound check trvá tři minuty, ale zvukař je čaroděj, svítí mu diody očí,skákáme, hraje se nám skvěle, lidi se odvazujou, řvou, tleskají. Po koncertě plná šatna, kupují si CD a trička, zvukař a šéf nás chválí, lidi z rádia, vizitky, zubíme se. Po nás zvadlé reggae, lid zívá, nafukujem se, ždímáme trička, balíme.
Jedem do Washingtonu, DC. New York City vypadá z dálky jako spousta lesklých foukacích harmonik.
Neděle 1. září
Den válení v domě z červeného pískovce u našeho vydavatele. Spousta pokojů, luxování ledničky, kouříme na verandě, koupeme se v zálivu, jíme jablka, černej policajt prudí sousedy na pláži, že pijou pivo, což se nesmí, most přes celej horizont. Nebem táhnou americký puritánský mraky.
Večeříme v přecpané hospodě, kde vyvolávaj hosty megafonem jak na nádraží, bereme si růžové kraby z ohromné hromady na stole a rozbíjíme je dřevěnou tyčkou. Někdo se nás ptá : "What is the time?"
"Yes."
Potí se i plechovky piva. Vracíme se žhavou letní nocí kolem Capitolu a White Housu. Návštěvujeme sousedy – české emigranty, kteří pomáhali překládat naše texty. Hostí nás bourbonem a vzpomínkami. Jsou hrozně milí. Konec záběru.
Pondělí 2. září
Loučíme se s naším vydavatelem Patrickem. Čistě slovanská posádka míří na jih. Den v autě, kolem Amerika, klimatizace a aklimatizace, zkoušíme, co to udělá napěchovat se do jednoho motelového pokoje. Jde to.
Úterý 3. září
New Orleans welcomes you!
Klub u lesa z betonových pilířů ve čtvrti ošuntělých a polorozpadlých fabrik. Je to drsný, kámo. U mořské panny. Zdi žluté od kouře, šílené malby, ale barpult naleštěný jak nový Pontiac. Sjetý špinavý barman hned posílá pivo, zvukař je mistr a rychlý jak kuna anebo jak rychlý zvukař. Topíme se v rozedraných pohovkách, led chrastí ve sklenicích. Po procházce Francouzskou čtvrtí, kde v každém baru hrajou jazz, jedeme do rádia. V éteru NO zní naše:
"… a někdo zabil sněhuláka". Road manager Pacovský před mikrofonem nafukuje naše evropské úspěchy, Honza si kupuje pohledy s jazzmany, večer u Mississippi, slunce zapadá, malí černoši trénují americký fotbal, lodě, krátce střižené trávníky, dřevěné domky, močící Arnošt.
Koncert. Poměrně málo lidí, bohužel, ale i tak jsme spokojeni (ne však trhač lístků Pacovský). Srdečnost a koupěschopnost Američanů nás těší. Jistá vadnoucí slečna zná Jima Čerta, Magora a Garáž, byla v Praze. Lepí se na Tómu, protože hrál v Garáži, ale playboy Pacovský ho zachraňuje. Bohužel musíme hned po hraní jet směr Austin, před námi je 600 mil. Spíme za jízdy, kromě řidiče Pacovského.
Středa 4. září
Texas, dálnice, hodiny v autě, benzínové pumpy, pivo v pytlíku, nevyspalost, fazole se slaninou, naše fotka v Houston Chronicle, policajti s gorilími předky, poutač s nápisem "Nezahrávejte si s Texasem", indiánka za pultem nám prodává bourbon, neskutečně tlustí chlapíci a machny v Chevroletech a Lincolnech.
Austin. Nádherný rozlehlý klub se skvělým aparátem, chrom, plakáty, komicko-morbidní plátna, barman dohola s krátkýma nohama, kožené ošuntělé pohovky, ulice plná hospod a klubů s živou hudbou, jazz, country, reggae, rock, naše plakáty s chlapečkem na sloupech. Začínáme před sálem zpola zaplněným tetovanými řízky a křehkými excentričkami, "automaty rozbitý, perspektivní bruneti" zpíváme, potíme se, pijem pivo nebo bourbon s colou.
Bydlíme u skvělých lidí, on je směs Ir, Holanďan a Indián, ona bezelstně dobrosrdečná. Účetní Pacovský se bojí mentálně postižené sestry hostitelky, v noci potupně utíká mezi Tómu a Honzu, protože mu byla bůhvíproč nabízena rtěnka.
"Do you want to borrow my lipstick?"
Čtvrtek 5. září
K snídani lívance s javorovým sirupem, z rádia ZZ Top. Náš bílej Dodge zatraceně šlape tou zpropadeně stylovou krajinou, dvakrát vám to řikat nebudem, jasný?! Wrhawgh!!! V bufetech žerem, jakoby nás právě pustili z lapáku. Za oknem se míhá krajina plná motelů, bouráků a betonovejch kolosů. Tyhle věty psaný za jízdy, ženský s nohama jako průsvitnej pytel s dvěstě kilama tvarohu, obří hamburgery na billboardech, hurikán Fran se blíží k východnímu pobřeží.
Fitzgeralds v Houstonu, hrál tu James Brown a Elvis Presley. Zvukař má v bordelu aparát, piáno řve z odposlechu jak blázen a on s tím neumí nic udělat. Sirupčíkovi při odpočinku v šatně umělců přeběhl přes hrudník vypasenej americkej šváb. "Hi!", řekl Sirup s ledovým klidem Texasana. Flákáme se na verandě, dřevěná podlaha je vyšisovaná sluncem, klábosíme s farmářem, který mluví česky a chce od nás dechovku. Po koncertě zdvořilostní mejdan do tří ráno v domě hostitelů, platíme bourbonem. Petr hraje do rána Američanům Lou Reeda, irské lidovky a všechno možné. Přiopilý účetní Pacovský šťastně hýká do tmavofialové texaské noci, zatímco venku tma polyká květinové záhony.
Pátek 6. září
Vytrácíme se z domu, kde v koupelně smrděly kočičí hovna, a jedeme dál. Jana si piluje nehty, zatímco kolem míjejí obrovské kamióny. Jíme vitamíny z domova, hrajeme hru na hádání osobností, čteme si, fotíme se, zubíme se. Exxon, Holiday Inn, The Polka Express Show on KYND 1520 AM. Po týdnu se nám začíná stýskat po těch našich nejbližších, které nemáme s sebou. Účetní Pacovský zájezd hodnotí pozitivně: "Takže to máme i s daní, drahoušové…"
"Musím kakčit, ale hned", úpí Hatíček (rozuměj: Honza chce na záchod). Arnošt dává pivo do placu, Tóma uráží domorodce domněnkou, že prezident USA se jmenuje John Travolta. Číšnice v houstonské Pizza Inn má zuby jak zčernalá zrna kukuřice, umolousané tričko a tělo jak láhev od octa. Za okny auta nekonečné pláně plné emericky trávících krav, Sheppard Hill Road. Po týdnu těm z nás, kteří žijí pravidelným sexuálním životem (je to vůbec někdo??), zní dráždivě a eroticky i bouchání dveří od auta. Nezahrávejte si s Texasem!
Déšť z čistého nebe nám myje káru, silnice se svůdně kroutí, "Co když to zapomeneme?", děsí se Jan. "Once upon a time there were cannibals", zpívá Knopfler.
Ten den si občané Dallasu házeli mincí. Panna – koncert Stinga, orel – koncert Sto zvířat. Bohužel padala hlavně panna. Good evening, Mr. Dallas! Arnošt si koupil za tři dolary zmrzlinu velkou jako jeho hlava a vzápětí ji vyhodil, protože tála. Hrajeme v Elm Street, Club Dada. Doufáme, že přijde Freddie Krueger, nebo aspoň Džejár, nebo aspoň někdo. Míjíme zajímavou dopravní značku: "Vězeňská oblast, neberte stopaře."
Horká noc, spousta lidí v sále, před náma dýchavičný revival Beatles, v ulicích to žije, tetovací salóny, barmani kmitají. Pak naše šou, zvukař je indián a tančí za pultem, ale lidi nic moc. Šéf klubu rozdává trička a opíjí nás různými rafinovanými nápoji – "jelly shot". Po nás hraje Guy Forsyth, známý texaský bluesman. Arnošt a Sirupčík tančí své apokalyptické šílené pseudotance, takže půl sálu umírá smíchy včetně hvězdy na pódiu.
V motelu nás opět spí sedm v jednom pokoji, šikovný – ušetříš.
Sobota 7. září
Ráno v KFC Sirupčík považoval zavřené dveře za otevřené a strašlivě se bacil do čelíčka. Jízda, smrad něčích nohou, jemná hudba po flámu, truck speed limit 60 mph. V typicky českém "Czech stop shopu" prodávají typicky české kolache, struedel, pumpernickel a broskvy. Jedeme na jih – Svatý Antoníček. Honza Hnůj si našel své americké jméno. Vedle německého Hans Eckelhaft a francouzského Jean Marais mu přibylo Johnny Rotten – Shnilej John. Ho hó – kafe za 10 centů, šikovný – ušetříš.
Nebem táhnou bílí pudlové, hurikán Fran zabíjí v Severní Karolině – urazí 150 mil za hodinu. Hurikán Hugo už se hodil do klidu. Dont mess with Texas!
Článek o nás v San Antonio Express News. Píšou, že před revolucí se do Čech západní hudba musela pašovat. Hrozná představa: Honza Hnůj postřelen v šumavských hvozdech s batohem plným desek Boney M, Láďa krauluje ranní mlhou proti proudu Labe s deskou Abby v zubech……
Jsme před klubem DMZ v San Antoniu – obskurní klub v chudé čtvrti. Majitel, uklízeč a zvukař v jedné osobě je droboučký mexický pomatenec neurčitého věku (15 – 60?), který dělá naprosto nepochopitelné činnosti. V klubu, v té haluzně potlučené prkny je úplný svinčík, hromady časopisů, lepenek, baterií, drátů a štěňat poštěkávajících waf waf. Po pódiu běhají švábi a on se uprostřed toho potácí. Aparát vypadá jak to, čím se v osmdesátých letech zvučilo v Čechách, čili změť drátů, překližek a čudlíků. Ze dvou předkapel se jedna nedostaví. Hlídá nás policajt, protože se v téhle čtvrti prý dost střílí (opravdu během produkce se ve vedlejším bloku ozvala střelba). Předkapela zní jako když hodíš zubní protézu do mixéru. Neuvěřitelně obézní kytarista je zároveň vyhazovač, v koberci na podlaze musí být nějaké mršky, máme pokousané kotníky. Horko, podělaný záchody, v klubu se nesmí pít alkohol a kouřit (moc se po chlastu vraždí, říká policajt s tělesnými proporcemi nikoli gorily, ale šimpanze). Lumpenproletariát tmavé pleti pod pódiem, teenageři, kteří vypadají jak členové teroristického kroužku. "Zvukař" vůbec není schopen cokoli zapojit a pochrochtává za pultem. Stojany na mikrofony se viklají, nakonec zvučí Sirupčík. Sound check před lidmi, ostří hoši a učnice sexuálního průmyslu trpělivě čekají. Asi je zaujala půlhodina v místním rádiu, kde se chlapci z Čech odvázali. Nakonec je skoro narváno, přišli tři sympatičtí výtvarníci, krásná novinářka, bohužel s manželem, a jinak tetovaní tmavoši s krví podlitýma očima, máme strach, že nás sežerou.
Jdeme na pódium a lidi se od prvních taktů zubí a pak řvou a tleskají. "Seděl jsem u krbu",zpívá Sirup jako za mlada. Nejodvazovější koncert dosavadního pobytu vedle New Yorku. Kdo by to čekal v týhle otřesný blechárně? Od novinářky dostáváme pár piv a jedem na sever. Noc v autě. Tómu vražedně bolí koleno, už není nejmladší a nikdy nebyl.
Neděle 8. září
Den v autě. Kansas City je daleko, barevné korále aut na plochém břiše krajiny, unplugged Erica Claptona spouští déšť. Taky se dáváme do deště, vlastně to je blbost. V Americe nemaj dobrý kafe, jestli víte, co tím myslíme, jasný?! Náš anděl strážný ze svého obláčku někam dlouze telefonuje. Většina místních holek: tvaroh. Horko. Náklaďák řídí kůň, široké pláně modré trávy, už blouzníme z té předlouhé cesty. Jana si čte o evropském středověku, asi aby to kompenzovala.
Přejeli jsme veverku, Jana nebrečí. Koupačka v jezeru Texoma, lahoda bukolického rochnění. Honza ukázal bílou velrybu. Hlad. Jedeme kámo na poslední texaskej steak.
Nakonec byl oklahomskej. Šíleně, ale šíleně jsme se přejedli (talíř se čtvrtkou kuřete, nádivkou, přílohami, steak jako dlaň s pečenou bramborou, ovoce a zmrzlinka, cola, zkrátka co kdo mohl). Účetní Pacovský úpí na zadním sedadle téměř v bezvědomí. Projíždíme indiánskou rezervací, máme vláčný gesta a stíny se dlouží. Muddy Boggy River – Blátivá řeka.
"…se Tomši těším, až nám to dáš přečíst", říká Honza a myslí tím tohle. Krajina se vlní jak boky ležící indiánky. Zaprášené benzínky, krávy, křivolaké větve dubů, podél silnice dráha ohnivého oře, skály, štěrkárny, jezera. Manitou má dobrou náladu. Vlevo vězení styl Brubaker. Zpívá Kalandra. Louky a zrezlé plechárny. V protisměru jednosměrných výjezdů z dálnice červené cedulky "Wrong way". Špatně. Snad to neplatí i pro naše životy, boys. Momentálně asi ne, jasný?! A věčně ty přízemní dřevěné domky, ošuntělé přesně tak, aby z nich dýchal klid a člověk měl chuť vyvalit se na jejich verandách a zapálit si něco, co dlouho hoří. Nahé skály, Dodge klidně přede. Kolem projely dvě holky v cabrioletu, Thelma a Louisa. Rock Creek Park.
Arkansas – sedm v pokoji pro čtyři, šikovný – ušetříš. Jsme v baptistické oblasti – alkohol až za 40 mil. Před spaním Tóma a Arne pijí kakaíčko.
Pondělí 9. září
Jedeme. Boston Mountains, silnice se kroutí jak had, koně na svazích, jezero z perleti, duby, buky a javory, sruby a i zde: tlusťoši. Bába vypadá jak airbag. Všude samý kostel, golfová hřiště, geologický deníček na lomu skal, right lane ends.
Missouri, ranč křivé J s koňmi, silnice zakouslá do skály jak Hatík do sendviče, Láďa shání pivo, Peťka spí s otevřenou pusou a Tomík mu do ní strká šumivý vitamín. Peťka spí a šumí. Arne volá každou chvíli do Prahy kvůli svým obchodům. Krajina už se nevlní, podél silnice rostou žluté kytky, hraje Bob Marley, už jsme v mírnějším klimatu. K obědu polykáme míle bez kečupu. Parkoviště plné oranžových školních autobusů, Kansas City se blíží. Černoch se sekačkou na trávu před jogurtově růžovým domem. Přední sklo naší káry je masovým hrobem hmyzu. Účetní Pacovský nedůvěřivě pokukuje. Fleky na asfaltu, jo.
Klub Grand Emporium v KC – nádherný prostor pro spoustu lidí, chromové židle a stolky, skvělý aparát, kilometrový barpult, stěny pokryté plakáty slavnějších kolegů. Hrál tu ledaskdo: Chick Corea, bratři Marsalisové, B.B.King a teď Sirupčík, Hatík a spol. Hraje se tu hlavně rhythmnblues. Skvělý zvukař, šéfová Linda vypadá jak čarodějka, zrezlé vlasy, černé šaty, tmavá rtěnka. Kupuje nám filipínskou večeři, hm. Pak posílá spoustu piv, ale nedobrých. Přišlo dost lidí, kolem dvou set, asi kvůli novinám, kde se místní kritik nad námi rozplýval v rámci pomoci Čechům, to víte, válka (pletou si nás běžně s Jugoslávií).
"U nás hodně lidí má za příbuzné Čechy, moje prababička se jmenovala Dvořák". Předkapela hraje neuvěřitelně špatně, kulhá to, každou písničku začínají několikrát (!!). Falešný zpěv, objevné fuckování, trapas. Přitom mají dvě alba. Šéfová má díru na punčoše. Lidi moc netleskají, ale ke konci se už baví stůj co stůj. My jsme tentokrát servírováni jako hvězdy. Zvuk výborný, lidi tančí, One Step Beyond, řvou, pohoda. "Je to vůbec možný?"
Spíme v domě u čarodějky, věští nám budoucnost, podává se pivo. Účetní Pacovský paří do rána, výkonní umělci odpadají poměrně brzy, hned po příchodu dvou mladičkých sousedek, z nichž jedna je tetovaná na převážné části těla a druhá asi sjetá, obě nadčasově ošklivé. V domě je ohavný nepořádek, psí hovno v kuchyni. Jeho autor, kříženec bullteriéra a prasete nám leze do postelí. Zajímavé jsou vypínače – svaté obrázky, kde čudlík tvoří svatým přirození. Podivná kombinace starosvětskosti a dekadence, prach, ztrhané rysy záclon, obraz duše majitelky. Lednice, která se ani nedá vyplenit, protože v ní nic pořádného není, jen nesourodé ingredience. Ach Lindo!
Láďa znevažuje vykládání karet pohádkou o princi Štupíkovi a jeho stavbě dlouhého plotu z nití. Úctyhodná demence. Arnošt si rozřízl nohu sklem, které na něj shodil prasopes.
Úterý 10. září
Vana, horká čokoláda a jízda na sever. Střecha projíždějící káry je seškvařená sluncem. Jsme prodavači konzerv na cestách. Konzervy s druhou bradou. Všichni krom řidiče Osti a zapisovatele spí. Zapisovatel vymýšlí, jak si narovnat nohu. Tóma dělá to samé, saxofonista se po nich opičí a pak se přidává i textař.
Ames. Iowa State University. Hraje se americký fotbal, plná auta a chodníky krásných holek – no, to je trochu přehnané. Elegantní universitní budova, jezírko, slunce, trávníky, staré cihlové domy, moderní prosklené haly, terasy. Sto zvířat na plakátu, "band z krásného starého města". Klub tak pro 150 lidí. Opět článek s fotkou v novinách. Zvuková zkouška vypadá podezřele, zvučí studenti a dost jim to houká. Zvou nás na večeři, opět volíme velkovýkrmný model stravování. Obrovská hora šunky, lezem na ní a díváme se do údolí z kaše a příloh. Když se naše břicha vrací, klub je narvaný, že se v něm nedá hnout. Sedíme na schodech a čekáme na předkapelu, ale na pódium vylézá pár a amatérsky tančí jakýsi latinskoamerický tanec k reprodukované hudbě. Sklízí potlesk, paso doble a v pase guma. Co se to děje? Další pár – snad Japonci – tančí jak Ginger a Fred po obrně, pak ještě hůř – nastupují karatisté v kimonech a předvádějí neohrabanou sestavu. Napadá nás, jestli to není recese, ale z té upjaté atmosféry, kdy se nekouří a usrkává se cola, je nám jasné, že ne. Tak tedy karatisté a pak starý černý básník, který předčítá a navrch hromadný tanec. ROH. Pak Sto svirat. Připravujem se za ticha, jak na komorním koncertě. Začínáme. Druhej den. Poslouchají nohu přes nohu. Dohráli jsme. Ticho. A najednou frenetický potlesk, a tohle nadšení jim vydrží až do přídavků, tančí a blbnou. Zatím největší americký úspěch. Černý básník zůstal a dělá si nohou. Prodáváme spoustu CD a triček, podepisujem se, klábosíme. Hotel hned v budově. Spíme podle toho, kdo s kým chodí. Jana s Láďou, Peťka s Tomem a Hatík a Arne s účetním Pacovským. Ba ne, to je fáma, Peťka chodí s Láďou a Tom s Honzou.
Na cestách si člověk nějak líp vychutná všední věci, například rozvalování se ve vaně, postel jen pro sebe nebo malou procházku před spaním, na kterou stejně nikdo jakživ nejde, čištění uší nebo zadržování dechu na čas, to jsou ty existenční rozkoše, které odplavují existenciální problémy.
Středa 11. září
Vyspali jsme se do růžova, a tak ráno sedm růžových postav nasedá do bílého auta, které si to šine vstříc modrému horizontu. Nevidíme to černě.
Prádelna, podepisujeme si trička, pereme a mezitím jíme v čínské restauraci. Tom s Hatíkem riskují mongolské kuře. Naštěstí to není potkan a není to sladké. Praní dopadlo podle předpokladů – skládáme si špinavé a vlhké věci do úhledných hromádek, nakonec pereme znova a sušíme znova.
Farmy, kukuřice, do auta se dostaly mouchy.
"Do prdele", mumlá Peťka, "… se nedá spát." Stádo černých krav, pasoucí se sochy. Zmrzlina nic moc, traktor obrací seno. Dráty černých čar, notová osnova horizontu. Práce na silnici, sucho na sliznici, lány s kukuřicí, černí pracující, prach od strojů, trucky, obrovské tampóny slámy, větrník s ulámanými lopatkami, kola, cola, nad hladinu silnice nevyskakují žádní pstruzi, to až večer. Účetní spí se slabomyslným výrazem.
Předjížíme mladou rodinku v úplně zrezlém nákladním chevroletu, ona je snědá, on ztepilý s vysedlými lícními kostmi a jejich malá holčička má obrovské oči. Wrooough a jsou za námi. Dálniční nadjezdy, vodárny, kroužící dravci, ploty a ohrady. Zapisovatel chytil mouchu v letu. Má slanou chuť. Láďa spí Janě na klíně, zapisovatel se baví lovem poslední mouchy. Má ji. Je tučnější. Někdo pustil archivní prd, který všem udělal melír. Mraky prosvítá slunce jako na barokních obrazech. Škoda, že už nejsou ty dobré mouchy.
Nebraska. Na poznávací značce tu mají horizont krajiny na oranžovém pozadí. V krémovém cadillacu nás míjí zrzavý Ir s obrovským knírem a dalších 1000 lidí v dalších autech ve třech proudech. Účetní Pacovský už týden pije z velké láhve růžovou neuvěřitelně hnusnou limonádu: "…mi je líto to vyhodit, ne?"
Ve storu jsme potkali chlapa se zející dírou do hrtanu. Slavík. A tak všelijak.
Lincoln. Knickerbockers Music Club. Sál vypadá spíš jak socialistický mlíčný bar, růžové stěny. Vedle v krámě prodávaj hudební nástroje a pušky. Pijeme mandlové kafe, zabrousili jsme do sex shopu a Jana se tak smála, že jsme museli ven. Jinak je Lincoln dost mrtvé město. Objednali jsme si smažená kuřecí křidýlka a hranolky a šéf nám je dal grátis. Pekelně to pálilo. Na plakátech je, že nejsme z města Prague v Nebrasce ani z Prahy v Texasu, ale z Evropy. Vypadá to tu jak v Americe.
Hraje se od deseti, je půl. První dva hosté museli přijít na dechovku, je jim přes šedesát. Třetí taky. Jinak nikdo. Bože… Trousí se po jednom a sál pro dvě stě! Další dva staří.
"To je jak z castingu Davida Lynche", říká Peťka.
Dědeček se nám představuje: "Já Polák, můj syn v Číně a tady moje přítelkyně je ze Švédska."
Přichází dědeček s dírou v krku, dneska už druhý. Tři báby se fotí u našeho plakátu. Pak se začínají trousit mladí. Přes ulici je podnik s názvem "Já nemohu uvěřit, že to je jogurt". Zvukař má kravatu. Tómu oslovuje dívka:
"Jag ze maž?"
Její česká babička ji naučila tohle a další nezbytnou frázi: "Sakramentský hovna". Jinak nic. Lapidární filozofická zkratka.
Lidi nikde, je deset, jsou to nervy, honorář je ze vstupného…
Nakonec se stalo něco, co bychom opravdu nečekali. Sešel se plný sál mladých i starých a jejich reakce byla skvělá. Dva přídavky, rekord v prodeji CD, staří zůstali do konce, krajani. Gratulovali. Mladý sympaťák Jan z Čech, z Tábora, nás pozval na nocleh, takže jsme spali ve velkém domě v pohodlí. Jan tady žije už přes rok. Pracuje na stavbě bez povolení.
I na večírku po koncertě se sešla zajímavá partička. Jeden vypadal jak Forrest Gump, druhý byl placatý, jakoby ho od dětství přikrývali tvárnicí, laskavý medvěd. Třetí měl kulicha většího než hlavu a pichlavé oči. Holka s dlouhýma nohama kouřila trávu přesně uprostřed vesmíru. Ir kompaktně pokrytý pihami. Arnošt mlátil do piána, Osťa do strun, Hatíček hrál na kladiva.
"I am just a poor boy"……
Čtvrtek 12. září
Pruhy zářivého světla na trávníku. Do auta. Snídaně v impresionistickém parku, fotíme se, doutníčky. Je příjemně chladno. Láďa musí doložit, že mu je víc než 21, když kupuje cigarety. Jedem. Na obloze zavěšené letadlo, žluté pole, růžové báby před kostelem, na verandách se čas zadrhává o hrubá prkna, krucifixy telegrafních sloupů. Účetní Pacovský má oranžové tričko. Je libo jablko? Ano, děkuji.
Kansas. Vjíždíme do bizarní krajiny s močály a křivolakými potůčky a podivnými stromy. Jako v třetihorách. Opuštěný dům z opuky obklopený starými osikami, okrová tráva. Truck táhne celý dům na podvozku. Zrezlé zemědělské stroje, žlutá přerušovaná čára ztrácející se na obzoru. Čas, který trávíš v autě, se ti nepočítá do života. Stockdale park. Malíř téhle krajiny hodně používal okr, modrou a hnědozelenou. Želví potok. Highway, ranče, hnědá Modrá řeka. Míjíme bouračku. Sloní kůže skal, Honza si vyhřívá svá mile ušmudlaná chodidla za předním sklem. Dnes nikdo neprdí. Zelené peří dlouhých křídel stromů, po nebi plují desítky bílých prdelek, polovina souboru spí. Saint Mary – na každém sloupu americká vlajka, umělá zřícenina, Pán Bůh pod námi táhne koberec krajiny. Kraviny. Keep Kansas clean! Silver Lake. Plné auto melounů po třech dolarech. Koleje, bába tě poleje.
Několik myšlenek:
Jsme v Lawrence v Jazzhausu. Řídí to tady dvě krásné mladé holky. Huťuťu. Příjemně zařízeno. Dřevo, cihly, oleje na zdi, kytky, šikmé světlo ze stropního okna, zadní východ ke schodišti přes oprýskanou dehtovou střechu. Na chodníku se válí žluté listí a cikády vrčí. Že by podzim? Město jedné ulice, ale hezké.
Koncert za moc nestál. Přišla jen hrstka lidí, ale nenudili jsme se. Zpívali jsme ostravským přízvukem a Jana místo "Jsem jenom loutka na provazech deště" procítěně pěla "Jsem jenom Lojza a v kapse mám kleště". Necháme se zmrazit na třicet let, protože naše hudba příliš utekla době – nevíme ale jistě, na kterou stranu. Osťa mluví sprostě, aby se dostal do deníčku. Mizíme do auta, celou noc jedem, řídí kybernet Pacovský, zatímco ostatní spí.
Pátek 13. září
Vítá vás Minnesotta, země desetitisíce jezer! Před námi rachotí náklaďák plný kukuřice. Vítr z něj rozsévá zelené listy na všechny strany, vypadá to jak vůz plný mrtvých papoušků, kteří ztrácejí peří. Chromová temně modrá jezera, Sioux Falls, chomáče mraků jsou hodně nízko. Zapisovatel snídá Campbells pork & beans. Dobrou chuť! Díky. Golfové hřiště s vozíky, z rádia zní klasika – smyčce. Máme rozlámaná těla a v ústech jak ve skladu benzínových barelů. Oči pálí, rysy rozteklé, jsme zarostlí (kromě Jany), zadky máme hned pod krkem a páteř jak skládací metr. Jinak pohoda. To je, kámo, jistej druh trablí, který vostrej rocker musí zmáknout, na to vem jed. K obědu smrtelné přejedení v Golden Corral Restaurant. Úpíme. Aby si však případný náhodný čtenář nemyslel, že jsme parta bezduchých poživačníků, dovolím si předvést ukázku standardního hovoru, který ve voze vedeme:
Hatík: "Přirozený jazyk se z hlediska historického patrně vyvíjel od promluvy k řeči, ehm, která se jako soubor realizovaných promluv pomalu formovala, abych tak řek, v systém. Chápeš, vole?"
Arnošt: "No, určitá systémová pravidla však lze nalézt již na úrovni prvotních promluv, jestli víš, co tím myslím…"
Láďa: "Nezapomeňte, hovada, že se tyto tři formy existence verbální, později i písemné komunikace furt dialekticky ovlivňovaly."
Jana: "Máš pravdu, Láďo. Přitom se stále pevněji utvářel systém jazyka, dej mi napít, který si však jako systém uvědomovaly teprve vyspělé, velice vyspělé jazyky. Chce někdo pivo?"
Pacovský: "Hoši, první se stabilizovala, řek bych, gramatika ve smyslu morfologie a syntaxe. Co myslíš, Peťko?"
Peťka: "Hovno s cibulí."
Siesta u jezera. "Není to sádka piraň?", bojí se Hatíček v bombarďákách zalézav do vody a obsypávav se husí kůží a posléze vylézav aniž by namočiv se. Válíme se na trávě, Arnošt plave. Pak se spí v trávě s kulisou žabích vokálů. Láďa si vyležel na obličeji mapu Minnesotty, Arnošt může podle něj řídit.
Jsme v Minneapolis. Místo, kde se má večer uskutečnit šou – Loring Café, je kavárna s minimálním pódiem, starým nábytkem z obýváku a ruchem plného provozu. Nemají ani stojany, ani dost mikrofonů, ani zvukaře, jen malý mixážní pult a obarvené vlasy. O pódium, které má tvar trojhránku, se opírá stůl s příbory. Taháme nástroje a věci mezi lidmi. Nad pódiem je draperie z červeného sametu a zlaté lístečky a trumpety. Honza staví bicí na jakési poličce nad piánem a sotva se tam vejde. Dostal ránu proudem a pak nejde elektrika. Sedíme u piva, venku se tleská nějakým svatebčanům. Tlumočník Pacovský se snaží s kýmkoli domluvit, ale časem rezignuje a listuje si v novinách. Pak zjistí, že jsou pro homosexuály. V nich naštěstí nejsme, ale jsme v City Pages a pak ještě v deníku. Přes ulici je nádherný park s jezírkem, zítra tam bude hudební festival. Zatím hraje pianista upocené klasicistní etudy, nikoho to nezajímá. Pijeme suché červené a dnes už podruhé se přejídáme, tentokrát pizzou.
Je tu najednou spousta lidí! Koncert byl nakonec skvělý, natřískáno, přišli i známí známých známých amíků z Prahy, úžasná atmosféra. Spíme u PJ Letofského, známého známých známých, v jeho malinkém bytě srovnáni na parketách jak ulovení zajíci. Hatíček pochopitelně chrápe.
Sobota 14. září
Ranní procházka, snídaně na zídce baptistického kostela. Většina souboru si koupila obrovská uzená krůtí stehna, takže jsme vypadali jak kromaňonci při hostině. Gro gro. Hezké město. Válíme se v trávě a posloucháme J. J. Calea, který hraje na festivalu.
Fine Line Club opět v Minneapolis vypadá víc než skvěle. Dokonalé zařízení, balkón, cihly a neony, hogo fogo. Směle by se sem vešlo 300 lidí. Za 45 minut máme začít hrát jako předkapela slavných jazzových The Strawdogs, trousí se sem samé usedlé typy a dávají si večeři. Hatíček řekl větu, kterou nemohu dát do deníčku, ale týká se sexu.
Najednou je plno. Wow! Lidi přišli na jazz. Jdeme na plac. Při hraní se velmi obtížně činí poznámky. Zvuk je snový, lidi tleskaj a jsou v pohodě. Cool. Sál bublá, Večery pod Moskvou, Pianista.
Psi hrají neuvěřitelně drsně a skvěle – New Orleans gangster jazz. Samí běloši. Zpěvák je zavalitý zarostlý řízek a zpívá jak Tom Waits a Louis Armstrong zároveň. Křehká zpěvačka v šatech s volánky hraje na elektrickou kytaru, dechaři smaží supermoderní sóla, hlasový i hráčský nadhled. Zpěvák říká:
"Jsme rádi, že s náma hrálo Sto žižlat, skvělá kapela z Československa. Kupujte si jejich CD, protože český jídlo je moc fajn!" Po koncertě družba s hvězdami večera, Tomík dostává brýle od saxofonisty.
Usínáme v sedmém patře u Ann, Tómovy bývalé kolegyně, za okny svítí mrakodrapy.
Neděle 15. září
Vypadá to na pěkný den. Chvíli po svítání vyrážíme, ale vzápětí dochází benzín. Tlačíme, funíme. Bohužel cestou od pumpy svítí kontrolka, že je cosi s motorem, ale je neděle, nikdo nám po telefonu neporadí. Ano, kontrolka nás deprimuje. Je zamračeno. Hledíme teskně v dál. Turista Pacovský sní sen o dani z přidané hodnoty bez předsudků v intimní účetní situaci. Dnes se opět prdí. Chmurno. Jedině Hatíček je v idiotsky dobré náladě. Á propos, včera jsme se byli kouknout v obchodu s CD a Petr Ostrouchov tam našel album mandolinové hvězdy Petra Ostrouschka.
Automat udržuje rychlost, nalevo Prachovské skály nebo aspoň něco velmi stejného. Z mokřin se vynořilo slunce. Pacovský se probouzí a srká ze své odporné teplé jahodové limonády, kterou má už 14 dní. Jíme v Burger Kingu, ale Peťka se nepraštil do čela. Arník mu pokládá zásadní filozofickou otázku:
"Proč už nezpíváš v Chačaturjanovi Úvá úvá??"
U pumpy nám opravil motor, respektive způsobil zhasnutí deprimující kontrolky někdo, kdo byl vždy považován, řekněme za snílka a technického antitalenta, někdo, kdo byl vždy od praktických věcí, jak vidět neprávem, odstrkován. Jenom jsem zatřásl těma drátkama. Plni zdravého umělého jídla vstříc Chicagu. Míjíme absolutně nevýrazné, nedomrlé, středně malé a i jinak ničím nezajímavé a tudíž absolutně za pozornost nestojící křovíčko.
Chicago, před náma rostou krabičky. Krabice. Nad náma čtyři vrtulníky. Staré gangsterské město vítáme střelbou. Větráme.
Ušmudlaný klub v ušmudlané čtvrti, barman je starej šmudla, aparát v podstatě neexistuje. Vypadá to, že budeme zvučeni zahradní hadicí. Přes ulici je Alternative Funeral service. Zajímalo by nás, jaké alternativy pohřbívání zde lze pořídit. Arne s Láďou hrají basket na jeden koš, Arnošt při tom nevyndá ani na okamžik z pusy doutník. Původním jazykem prý znamená Chicago "smradlavá cibule", dobrou chuť.
Na projížďce městem potkáváme Jirku Tvrdíka, našeho bývalého kytaristu. Neuvěřitelné. Scházíme se také s Tomášem Drdáckým, kamarádem z našeho divadla Šrapnel.
Předkapela hraje jako parodie na rockovou hudbu, v baru jsou tři lidi, z toho jeden spí a další dva jsou asi hluchoněmí. Zřejmě všechny odradili. Zkoušíme pak hrát, ale zvuk je tak strašlivý a aparát nefunkční, že zase balíme. Koneckonců lidi nepřišli. Jsme hrozně unavený a zpruzený. Část spí u známých ve squattu a část v malém studentském bytě, hodně hluboko na zemi, hodně hluboko dole. Ach, kde jsou naše domácí postýlky a kačeři v rodných vanách…
Pondělí 16. září
Ráno se nám pomalu, pomalu vrací rysy. Jedeme betonovým předměstím, nevlídno. Centrum. Nejvyšší barák na světě – Sears Tower – má v sobě tolik betonu, jako pět mil osmiproudé dálnice. Anebo deset mil čtyřproudé. Michiganské jezero s obrovitými parníky. Moře betonu, horizonty mrakodrapů, monumentální panorama barevných babylonských věží. Slované v němém ohromení. Člověk je mravenec a naopak, s výjimkou Hatíčka, který ani tady jako mravenec nepůsobí. Sochy zajíců v parku, zajíc pochoduje, zajíc na zvonu, na hrotu půlměsíce. Železné mosty, nadzemní dráha. Vítězství člověka nad přírodou a nad člověkem. Člověk tady ale nehledá smysl života, spíš místo, kam zaparkovat. Obojí se tady dost těžko hledá.
See you later,Chicago. Jede se na západ.
Před pěti minutami jsme se znovu narodili. Řidič Pacovský za jízdy usnul a plnou rychlostí jsme vjeli do zeleného svažitého mezipásu dálničních proudů. Stačili jsme jen vykviknout. Naštěstí, ale opravdu naštěstí tam byla jen tráva, žádný pilíř, značka, strom, ani patník či nerovnost. Hned jsme zas vyjeli a pokračujem s Arnem za volantem. Náš anděl strážný si utírá čelo. Účetní se tváří poněkud zaraženě.
Iowa City. Krásný klub, Sto zvivat. V novinách rozsáhlý článek s fotem, který chválí saxofonovou hru zapisovatele (jistě právem) a kupodivu také ten zmatený kytarový projev Peťky (evidentně neprávem). V krámě po Arnoštovi chtěli ukázat průkaz, jestli mu už bylo 21. Sekli se o víc jak 10 let, lichotníci. Je vidět, že náš způsob života prospívá pleti. A přitom Arnošt vypadá tak blbě. Příjemné město s pěší zónou, univerzitou, krásnými domy, podniky a občankami. Koncert víc než skvělý, satisfaction. Zvukař se jmenuje Svec (dědeček Švec) a rozumí svý práci, jasný?! Majitel podniku vypadá jak Buddy Holly a je nadšen. Zve nás na drink. Po koncertě hotel Šikovný & Ušetříš, účetní s Janou hrají tokající párek, aby odlákali pozornost od zástupu plíživých postaviček kradoucích se do pokoje. Spíme déle, než je obvyklé.
Úterý 17. září
Probudil nás neuvěřitelný televizní pořad – přehlídka amatérských baletních souborů adolescentek s dokonale nekoordinovanými pohyby, vyjeme smíchy. Snídaně ve 14.00 představovala opět bufet, čili hory jídla. Válíme se u jezera Corral, nikde nikdo, tráva, lavičky se stolky, příjemný vánek, zelenomodrá hladina, vůně indiánského léta. Road manager Pacovský zapomněl v restauraci peněženku s pěti sty dolary, ale naštěstí se vzápětí našla. Náš anděl strážný se šklebí a má propocené roucho. Nad lesem krouží strašná spousta dravců nad jedním místem. Plachetnice, čluny, voda dole, nebe nahoře. Nejskromnější člen souboru se jde napít piva z plechovky, není špatné, celkem mi chutná.
Peťka zorganizoval automobilovou obhlídku jezera, při níž není vidět jezero. Krávy mlátí kolem sebe ocasy. Přes silnici přeběhl bobr, opravdický, živý, nedvojsmyslný, nezamřížovaný, má placatý ocas.
Večer ležíme ve speciálně upraveném letišti pro sedm osob, pijem červené a koukáme na Clinta Eastwooda s bouchačkou. Chudák Jana – soužití s šesti chlápkama, statečná to žena.
Středa 18. září
Ráno se po jednom, s tváří agentů FBI, krademe z pokoje. Přejíždíme širokou Mississippi s ostrůvky a kolesovým parníkem. Sirupčík dělá na řidiče Pacovského každých třicet sekund falzetem "Kwuť ", aby zabránil mikrospánku.
Anderson, Indiana. Klub A 1 Records je vlastně velká prodejna CD s prostorem pro hraní, zajímavé. Předkapela Johnny Socko je dobrá, ska. Mají na sobě nejotřesnější chemlonové a silonové oblečky těch nejdebilnějších střihů a nejukrutnějších barev, skvěle u toho blbnou. Je tu plno lidí, odvazujou se. Nejroztomilejší je trumpeťák, který vypadá jak přerostlé miminko, dloube se při hraní v nose a hopká, a zpěvák, který si udělal klobouk z krabice od pizzy, kterou jsme před tím jedli. Dar sponzora. Pizza Pepe je nadčasově lahodná (pod podmínkou, že to budem říkat, nám ji dali). A pak my, opět nádherný koncert, přídavky, výměna adres a triček s kapelou, atd…
Před spaním, zatímco se Jana sprchuje, recitujeme perverzní improvizace.
Čtvrtek 19. září
Ranní únik z motelu, pravá americká makrobiotická snídaně – sýr, vajíčka, slanina, toasty a moře kávy.
Malá myšlenka po ránu:
Člověk může žít v krátkém čase na mnoha různých místech, pokud se často stěhuje.
Jedeme. U oprýskaného baráku chlápek nahazuje motorovou pilu. Eisenhower Memorial Bridge. Je nádherně. Když je člověk v cizině, umí se dívat nově i na prosté věci, jako je motorová pila. Fairmount – rodiště Jamese Deana, chlápka, kterej se uměl opřít o zaprášenej patník nejlíp ze všech Američanů.
Další malá myšlenka (dneska to zapisovateli pálí):
Vynálezce brzdových světel si zaslouží svůj honorář.
Na dopravním návěstí visí netopýři. "To je divný", pochybuje účetní. No, je to divné. Hatíček spí a má červenou hlavu. Láďa má v očích zasněný výraz, asi se mu stýská po rodném domku, čistém chlebu, propečené studánce a startkách. Před náma šňůra angličáků, vlastně američáků. Zatímco zbytek kapely přízemně myslí na to, kdy už bude čůrání, zapisovatel brilantně uvažuje o tom, zda Ibsen v Divoké kachně použil adekvátní symbolickou techniku vzhledem k formě. Typické. Hergot, kdy už bude to čůrání. Malinko dementníme. Náčrt rozhovoru Peťky se zapisovatelem:
P: "Kvíklák měchouří?"
Z: "Síměj kastěn kostěje…"
P: "Mitlevuje útvěj?"
Z: "Chro chro chro, kwuť. Krupák čurky murky."
P: "Kwuť kwuť."
Čururu! Koupili jsme si sladkůstky, Hatíček se ptal zapisovatele, jako co ho má rád. Jako řepu. Všude kukuřice, jsme obklíčeni. Vyhořelý domek, Ohio welcomes you. Mění se čas o hodinu, čtyřiadvacátý stát naší cesty.
Včera večer, když už všichni leželi, Arník volal z hotelového telefonu domů. Rozpumprlíkován úspěchem koncertu a J. Beamem, naším spolubydlícím, mluvil s dvanáctiletou dcerou.
"Co škola?" předvídá Peťka.
"A co škola?" říká vzápětí Arnošt.
"Počasí dobrý?" zkouší to Peťka.
Arne: "A jaký máte počasí, dobrý? Jo? Ne?"
"Tak se měj" hádá Tóma.
Arne:"Hele, pořádně to rozjeďte!" T & P zvedají obočí. Otec vskutku radí školačce "Hele, pořádně to rozjeďte"?
"Snad už to nějak vydržíme, tuhle cestu…" dodá hlava rodiny, přihne si a rozkošnicky se protáhne na posteli.
Plesk! O sklo našeho věrného Dodge se rozplácla další vykrmená americká moucha. Touhle dobou o tisíce kilometrů jinde v townu jménem Zlín (tady by se jmenoval Evilville?) má probíhat natáčení našeho animovaného klipu Sněhulák. Míjíme nádherné jezero. S vodou. Hladina a tak. Kolem les se stromy a těmi věcmi, co v lese bývají. Dnes jsme si (pokolikáté už?) nekoupili meloun. Posloucháme píseň Georgia, oh Georgia on my mind a Peťka paralelně překládá: "Ó Gruzie, chci Gruzii v duši mít!" hlasem Miloše Zemana.
Toledo – fabrika na jeepy. Na kamiónu je nápis "Never underestimate an American!" Nikdy nepodceňuj Američana! Stojí za úvahu, zda to platí dejme tomu i o Pobřežních slonovincích. Nepodceňujte nepodceňování! Nemohu uvěřit, že tohle je jogurt……
Michigan, mičinka se vyhřívá na sluníčku, my čicháme člověčinu, z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe. Elektrárny, chladící věže, obrovská hejna ptáků, Huron River Drive. Labužník Pacovský se opět napil ze své jahodové šťávičky, kterou si veze z Texasu. Továrna Ford.
"Napiš Ford!" ležérně houknul turista Pacovský přes své zanedbatelné rameno. Sošné atletické tělo zapisovatele je dlouhou jízdou poněkud rozlámáno.
Detroit – továrny, Ostrava. Industriální sonáta rour s několikametrovým průměrem, prodejna "Šťastné hřebíky" (nebo nehty?), malá černoška se topí v lalocích přetlusté babičky. Věří se tady v Detroitské Tygry (hráče amerického fotbalu) a další pěkné věci. Před univerzitou Rodinova socha Myslitel. Záplatované děravé silnice nám dojemně připomínají vlast. Kouř z kanálů, hnědnoucí listí kaštanů. Hatíček se Sirupem zpívají hit "Čau lásko". Fuj. Skupinka drsných černochů na rohu, něco si nenápadně podávají, asi výměna odznáčků nebo cracku nebo žvejkaček. General Motors.
Jsme ve slavném Alvins Detroit Baru. Zvukař je totálně holý s výjimkou zátylku, odkud mu splývá dlouhý afrocopan. Nad barem je trofej kance, kterému čouhá z tlamy lidské chodidlo. Hraje černoch, kytara sólo, pak místní band, pak my s ucházející odezvou a nakonec Twitch, parta tří špičkových hráčů a magorů. Něco mezi Zappou a Jablkoněm – ukrutnost, práce s detailem, odstředivost.
Družba. Spíme pohodlně, v domě basáka z první kapely, což je tetovaný sarkastický mladík se zvýšenou schopností rozdávat pivo.
